Doma je doma

Včerejší odpolední cesta byla něco naprosto vyčerpávajícího, což zapříčinilo absenci pravidelného příspěvku, ale zato je tu dnes double příspěvek. Ve středu jsem vstávala sice brzo, ale stejně jsme takovou časovou rezervu neměli, protože se pořád na někoho čekalo. V kostele jsme dvě hodiny zkoušely  a potom se došly převléct do sutan a dát si doughnuty (konečně nějaký odkaz na můj blog...).
Celá mše se povedla skvěle, obávám se, že druhé a třetí hlasy nemohly být vůbec slyšet, když zpívala i veřejnost, ale bylo to velmi majestátní, ještě s dechovým orchestrem a varhanami.
Taxíkm jsme poté přejely do Gatwicku, kde jsme se zbavily svých pětadvacetikilových kufrů, které jsme musely předtím vláčet přes celou letištní halu.
Při skenování příručních zavazadel jsem zapomněla vyndat notebook, takže můj kufr samozřejmě neprošel a musel být celý prohledán, abych tam náhodou neměla skládací zbrojní stanici. Bylo smutné dívat se na tu slečnu, jak pomalu vyndavá úplně vše, co jsem tam s takovou pečlivostí naskládala.
Když se dostala k fialové části plastu, což byla moje lampička, řekla jsem jí, aby na to byla opatrná, protože akrilik se lehce láme. Zpražila mě pohledem a dodala něco v tom smyslu, jako že je to její práce, tak snad asi ví, jak moc opatrně to má dělat. To jsem si oddechla, protože to skoro vypadalo, že kdybych jí to neřekla, tak by za tu bočnici vzala, a měla bych dvě bočnice...Její ostentativní stoickost mě naprosto vytáčela, ale zvládly jsme to, já to zas zabalila a mohly jsme pokračovat.
Let samotný trval dvě hodiny, přítomny byly značné turbulence a podivné vrzání při vzletu. Všichni ale zdrávi dorazili. Na kufry jsme pak zas čekaly asi sto let, ale v příletové hale jsem nakonec našla Báru a rodiče, což bylo naprosto úžasné.
No a dnes jsem si dopsala dvě čtvrtletky z matiky, první by měla být v pohodě, ve druhé jsem docela tápala, což mě mrzí, protože si nemyslím, že bych nebyla připravená, a takhle nad tím ještě strávím víkend v doufání, že si to v pondělí úspěšně opravím...Držte mi palečky.
Tímto je ale cestování úspěšně zakončeno, zbývá jen spousta učení přes svátky, ale i dárečky a sbor a všechno to hezké. Přeji tedy krásné Vánoce všem čtenářům!

Skoro hvězda

Právě byl zveřejněn rozpis pokojů na příští term, protože tady to po každém trimestru rotuje, takže tu štrádují tucty holek a okukují, kam se po Vánocích nastěhují. Náš pokoj je dosti opuštěný, kufry jsou zbalené a zbývá už jenom pyžamko a pár drobností.
Na ranní assembly se udílely ceny za veškeré myslitelné kategorie od nejlepšího sportovce, přes největší pokrok ve výtvarce až po nejkepší hudebníky Michaelmas koncertu. Tím je zabrali asi hodinu než došlo na požehnání a mohly jsme jít do hodin.
Na němčině jsme sledovaly Deník Bridget Jonesové, tedy sehr-hoch-intelektuáliš a na business jsme byly už jen dvě, takže nám dali volno.
Oběd byl tradiční anglický. Vánoční Christmas pudding je, jak jsem zjistila, jenom náplň do minced pies, kterou necháte tři dny stát na kuchyňské lince, dokud poněkud neztvrdne. Tak to alespoň chutnalo.
Dále byly brambory, kapustičky, mrkev a turkey, no a k tomu jsme měly "crackers", což je takový velký bonbón, který roztrhnete a uvnitř je nějaký malinký dáreček. Při jídle všichni zpívali vánoční písničky, bohužel moc nahlas a za doprovodu řinčících lžiček. Mno.
Na designu nám ještě učitel ukazoval, jak se ohýbá kov či co, ale pak jsem dodělala všechna přáníčka a svoje stříbrné výtvory, které mnozí za pár dní obdrží.
Večer jsme ještě my dvě "Czech girls" obdržely dárky na památku a po sedmé nadešel hřeb večera, totiž Search for a Star.
Když jsem přišla na jeviště, nebylo nic vidět, protože mi do očí zářily fialové reflektory a okolo byl takový ten divadelní ala dým. Písnička už klasicky Allelujah, protože se dobře zpívá a i poslouchá.
Byl to úžasný zážitek, ze záhadného důvodu jsem nebyla nervózní, a v polovině výstupu začalo hlediště dělat stěrače, tj. takové to hromadné mávání ze strany na stranu, a celé se zaplnilo svítícími mobily, takže jsem viděla jen hory rukou a hýbající se světýlka, což bylo něco krásného.
Nakonec se udělovaly dvě ceny. Soutěž vyhrálo fakt dobré pěvecké duo, které zazpívalo úžasný dvojhlas. Já jsem dostala druhou cenu (voucher na Amazon) jako "runner-up". Hlavní porotce to komentoval slovy: "I did not know Tereza but none of us expected what came out of her". Všichni mi pak gratulovali a recepční to dojalo k slzám, což zase dojao mě...
No a zítra velký finiš v kostele, ale zatím dobrou noc.

Butterfly lecture

Dnešek byla na plánu obávaná Butterfly lecture. Nikdo mi nechtěl prozradit, co to je, ale všechny dívky mi tvrdily, že ředitelka je milovník motýlů a vybírá na této assembly vždy z řad nováčků, aby jí povykládali něco o motýlech.
Všichni se tedy horečně připravovali, což jsem úplně nesdílela, neboť bylo jasné, že motýli jsou jen krycí název pro něco zcela jiného. Co, to jsem netušila.
Odpoledne jsme měli v Newbury v kostele zkoušku na naší Carol service, trvající asi čtyři hodiny, každou skladbu jsme opakovali asi třikrát a pak znova dvakrát, když dorazili "the three men", jak jim naše sbormistryně říká, kteří budou zpívat s námi. To bylo hlasově opravdu náročné. Kostel je uvnitř krásný, cestou na nás všichni pojukávali, protože když vám čtyřicet holek v dlouhých sukních chodí po městě, je to krapet podezřelé.
Náš sbormistr Mr. Treadaway se vyžíval v kadencích v Glorii a vydával podivné úpivé zvuky doprovázející jeho extatické grimasy při finální harmonii. Na večeři jsme ale byli zpět.
V sedm přišel jeden z učitelů převlečený za santu a rozdal nám malé dárečky, ale to už všechno spělo k oné Butterfly lecture...
Celá aula se naplnila a já jsem nevěřícně shlédla celý učitelský sbor, který v dobových krajkových kostýmech odehrál Robina Hooda. Ředitelka vešla na scénu v kozačkách, fešném pláštíku a halence, aby nás uvedla do děje, v němž mužská část představovala bandu zbojníků a zbytek různé víly či dvorní panstvo. Staff každého Housu měl svou písničku, na kterou zpíval a tancoval, takže naše housemistresses a vychovatelky všechny předvedly zajímavou verzi All about that bass. Zajímavý byl i výstup tělocvikářek, kterým to kazil jediný přítomný tělocvikář, který nebyl schopen se otočit na správnou dobu. To byl už dříve zmíněný indický učitel z basketu. Haha. Ha.
Z děje vám moc nepovím, protože herce nebylo slyšet a po každé větě začalo celé obecenstvo výskat tak, že jsem nechytila už lautr nic.
Představení skončilo tím, že se hlavní dvě postavy daly dohromady (a překvapivě to nebyl Robin Hood) a za hurónského skandování "kiss!" se políbily. A kdopak hrál onoho zamilovaného zbojníka? Náš skvělý sbormistr.

Vánoční nadílka

Velké vánoční nákupy připadly zrovna na tuto neděli, takže se celý náš ročník nacpal do dvou autobusů a odjel do Readingu (čtěte reding, ne rýding). Reading je město necelou hodinku od školy, tedy větší civilizace, ale žádná kosmopolitní metropole.
Dojely jsme až před nákupní centrum, kde jsme měly na asi tři hodiny rozchod, což je i na mě doba dost dlouhá, vzhledem k tomu, že obchody jsem obešla všechny dvakrát a pořád jsem měla hodinu před sebou. Nakonec jsem se zasekla v knihkupectví, kde jsem prošla půlku nějaké zajímavé knížečky pro asi pětileté děti (no to zas asi ne...), dokud nenadešla pátá hodina.
V tu dobu jsme se totiž daly opět do pohybu směrem restaurace Cosmo, kde jsme měly zamluvenou večeři stylem, sněz, co můžeš. Jednalo se o převážně asijskou kuchyni, trochu tradičních anglických vánočních jídel a hora sladkého. Marshmallowny v čokoládové fontáně měly myslím všeobecně největší pozornost, ale skvělé byly i mušle, houby, liči, suši, no a vanilková směs s karamelovou krustou, které budu provizorně říkat krém brýle, než zjistím, jak se to vlastně píše...
Ha, Crème brûlée.Někdo se zbláznil a naflákal tam samou diakritiku.
Po čtyřech talířích jídla mi bylo naprosto kolosálně blbě, ale tento stav jsem očekávala už při procházení vstupními dveřmi, neboť mi bylo jasné, že pokud si to mám náležitě užít, tomuto stavu se nelze vyhnout...
V půl deváté jsme se všechny sešly dole v Housu k předání dárků. Od svého Secret Santy jsem dostala obří plyšové bačkory, které jsou parádní! Byl to úžasný večer, od pondělka máme ještě nabitý program a přípravy koncertů, ale o tom zas zítra.

Minced pies

Nezvyklá sobotní assembly měla za cíl vzdělat nás o světovém dění a nebezpečí extremismu, což se myslím podařilo, ač snídaně hned před tím zapříčinila rapidní přesun krve z mozku do oblasti žaludku, takže vnímání bylo těžší.
Po obědě jsem prošla pražské učivo a pak jsem se odebrala za jídelnu, kde se sešli všichni zapálenci do pečení, aby napekli spoustu minced pies, což je tradiční anglické cukroví. Zapálenců se náš sešlo poskrovnu, konkrétně čtyři - já, jedna spolužačka, která po hodince zase odchvátala, a dvě vychovatelky. Ostatní měly zápasy nebo byli pryč.
Takže jsme měly krásnou privátní kuchtící seanci, ale snaha sledovat tři trouby zároveň, v nichž je vždy po dvou plechách, které tam byly dány v jinou dobu, je docela záhul. Jedny perníčky (ty jsme také dělaly) jsou trochu hnědší, ale zmizely tak jako tak. :)
Těsto bohužel bylo kupované, z čehož jsme nikdo neměl radost, ale vedení to tak zařídilo. Náplň byla též koupená (skoro to zní, jako bychom tam nic nedělaly), ale tu jsme obohatily jablky, mandarinkou a trochou alkoholu.
Z těsta jsme pak vykrajovaly ozubená kolečka, která se namačkala do prohlubní v plechu a dovnitř se dala trocha směsi rozvařeného sušeného ovoce (rozinky s těmi vylepšeními). Moje experimenty s jinými tvary se nakonec povedly také.
Odpoledne byla fashion show (to já jsem zrovna pekla) a rodiče potom přišli k nám do Housu a vyluxovali všechny talíře našeho cukroví, což indikuje vysokou kvalitu výsledku (a také monopol ve výběru).
Večer jsem obalila svou lampičku do bublinkové folie, abych ji převezla do Prahy, a pak jsem si přečetla u naší Housemistress svoje hodnocení za tento term. No, hezky se to četlo. :)

Spousta kostiček

A máme tady konec posledního pořádného školního týdne, dnes už v troch uvolněnějším duchu a vánočním těšení se. Zároveň byl jumper day, takže jsem mohla košili vyměnit za svetr.
Na businessu jsem od naší profesorky dostala bonboniéru a přáníčko k úspěšnému skládání zkoušek po návratu do Prahy. Nemyslete si, myslím, že ještě větší bedýnku sladkostí tam měla pro mé spolužačky. :)
Před designem jsem se snažila probrat poznávačku z kostry na biologii a ano, snažila jsem se pěkně.
V dílnách jsem si pak pomocí našeho laserového udělátka vypálila své výtvory, které jsem nakreslila v 2D grafickém prográmku, v úterý to ještě podlepím, a budu mít pár přáníček. Juchuchů.
Z designu jsem odcházela dříve, abych stihla večeři před sborem, kde jsme poprvé zpívaly tu koledu, kde mám jednu sloku sólo. Myslím, že v tom kostele se asi psychicky zhroutím...
Anglické koledy se mi ale začínají líbit, opravdu se těším na tu mši, člověk má vždycky super pocit, když kolem vás zpívá tolik lidí a zní to dobře. Zároveň se ale těším na sbor doma, protože bez basů a tenorů je půlku harmonie pryč a náš sbormistr sice zpívá úžasně, ale je jen jeden.
Potom jsem s holkama šla na druhou večeři do hlavní jídleny, tedy jenom na čaj a polévku. Touto dobou už tam polovina jídla není, ale jak správně Moilérův Lakomec praví: "Kde se nají pět, nají se i deset," a to je pravda. 
Zítra bude ráno ještě po snídani assembly a business, ale odpoledne budeme péct minced pies (místo nedělního kuchaření) a v neděli jedeme do Readingu na shopping a all you can eat večeři v nějaké asijské restauraci, takže ještě bude o čem psát.
Ha, Bára našla záznam mužského sprintu biatlonu na youtubu, což je jediné médium, které mi tu povolí. No to nemohu neshlédnout, moje pravidelná lekce němčiny (Ich muss jetzt in die Straffrunde - zákulisní vtípek). Díky. 

Tak snad ten talent nebudou muset "hledat"

A máme tady slavnostní stý příspěvek!
Prakticky veškerý volný čas dnes jsem věnovala opakování matematiky na čtvrteční testy a už se těším, až půjdu do hajan.
Na businessu jsme vypisovaly něco z učebnice, z čehož já mám poznačené asi čtyři řádky (opravdu víc informací v tom nebylo) a moje spolužačky obě strany A4 papíru. Naše učitelka se mi stále diví, proč nepíšu na linkovaný papír, protože si myslí, že takhle to smolím moc malé, ale já si zase myslím, že právě to je ten důvod, proč je lepší používat papíry nelinkované.
Večer jsem měla technickou zkoušku na naši talentovou soutěž, kde jsem čekala hodinu, než jsem se po asi pěti číslech dostala na řadu. Po návratu jsem našla na stole papír od Secret Santy a trochu sacharidů na zbytek týdne, což určitě nebude k zahození.

Zároveň vyšel můj článek ve školním časopisu, takže alespoň nějakou stopu tu zanechám.
No a zítra další pění. Náš sbormistr, kterému jsem začátkem týdne napsala děkovný mail za krásný pěvecký trimestr, a kde jsem chválila, s jakým nasazením to tu vede, mě najednou začal se širokým úsměvem zdravit kdykoli ho potkám. Zajímavé. Asi ho chvála potěšila. A já se už taky těším na návrat za ani ne týden. :)
Závěrem: Dominiku, přišel mi sice dopis, ale ještě jsem nepochopila jeho obsah; nebo jestli je tvůj umělecký výkon nějaký uruguayský korespondenční zvyk? I tak díky (haha, very poš-slečna).

Trocha čerstvého vzdoušku...

Nepršelo. Bylo sice stále mokro, ale ne dostatečně, takže se zlomyslní tělocvikáři rozhodli, že nás zničí asi mílovým během okolo školy, kterému přihlíželi a povzbudivě na nás při tom volali, což povzbuzoval spíše je než nás.
Po hromadném startu se na trase udělal had, který pobíhal mezi stromky a snažil se vyhýbat bahnu, člověk ani nemusel vědět, kudy má běžet, protože byl permanentně ve štrůdlu a na každém rohu jásavě poskakoval nějaký tělocvikář.
Moc netuším, co ti učitelé volali, neboť jsem měla špunty v uších a hrála mi dokola stále stejná písnička, a já jsem tudíž neslyšela ani slovo.
Z počátečního běžeckého výkonu, který připomínal aerobik mezi bahenními vřídly, se rychle stal spíše anaerobik a deficit kyslíku neustále stoupal. Celou dobu jsem si měnila pozici s asi pěti dívkami, které střídaly sprint a krok, takže byly podobně rychlé jako já se stálým, ale pomalým výklusem.
Počítačové oddělení taky geniálně napadlo vzít kamery a natáčet veselé atletky při běhu mezi křovím, což byla idea hodná metálu, neboť neznám člověka, který by nechtěl být zvěčněn v zelené sukýnce, když se řítí po mokrém listí. Naštěstí stály ajťáci jen na rovinkách, protože do kopců by asi ani oni nevyšplhali.
Cesta byla jinak pěkná, kopcovitý les vystřídalo pole a krpál k cíli. Dorazila jsem osmdesátá šestá, což je krásný střed, ale jakmile si člověk vyndá sluchátka, zjistí mozek, co ho všechno bolí.
Po dvaceti minutách dýchání pusou jsem měla pocit, jako by mi někdo do krku hodil kostku ledu a při mluvení mi jezdil šmirglem po hltanu. Cítila jsem, jak mi pulzuje hlava, hořely mi tváře a bylo mi fyzicky špatně. Nevěděla jsem, jak se toho zbavit, ale taktika "vyčkej s kelímkem vody na prvním schodě, protože stejně nemůžeš vyjít je nahoru", se osvědčila.
V Housu jsem se odebrala do sprch, kde jsem vypadala jako opilý ninja, který kraje hru "the floor is lava", protože podlaha byla prakticky pod vodou a najít suché ostrůvky chtělo příliš velkou koncentraci.
S vděčností jsem se pak začala učit biologii, následoval meeting s Mrs Akhtar, která se ukázala jako znalec mého blogu (což mě mírně šokovalo, neboť mluvila i o jeho obsahu, byť pozitivně) a za chvíli hurá na sbor. Jinak tímto pro mě alespoň skončil veškery sport na Downu.

Je tu stále záhadných 11°C

Tak jsem si oodechla, neboť Bářin sváteční dopis konečně dorazil i s celým svým obsahem, snad ve stále ještě poživatelné formě. Já jsem zas obdržela zásilku se třemi vosími hnízdy (tedy cukrovím, pochopitelně), která částečně zmizela ve mně a částečně ještě budou předána zdejším recepčním.
Na němčinu jsem ráno dorazila do prázdné třídy. Učitelka se, jak vyšlo záhy najevo, náhle roznemohla a ulehla s nějakou chřipkou či co, ale neulehla zas natolik, aby nám nestihla pět minut před začátkem hodiny napsat mail s tím, co všechno máme udělat.
Tak jsem se zase vrátila do pokoje, pročetla mail a strávila do půl jedenácté s němčinou. Alespoň to bylo v pohodlí pokojíčku a s čajem po ruce, což bylo nakonec celkem příjemné.  Takovéhle hodiny bez učitele (čas od času) se mi zamlouvají.
Zítra nejspíš poběžíme nějaký přespolní běh zdejšími lesy (a i poli samosebou). Modlím se, aby celou noc lilo, neboť to je jediná šance, že akci zruší. No uvidíme. Jako velký běžec s kepleráckým tréninkem sprintů na Petřín a na záchod by to neměl být problém (toto tvrzení berte prosím s velkou rezervou, neboť moje kondice je level "nula" a moje svaly level "kde?"). Tak snad doběhnu včas na higher education meeting a velezkoušku sboru.

Invaze vánočních stromečků

Včerejší večerní kaple byla docela pěkná, sbomistr zjistil, že u jedné z hymen je napsán diskant (to je takový strašně vysoký závěr), a se slovy "how often do you get to sing a descant in the chapel" nás utvrdil, že budeme muset na konci šplhat kamsi na a2. To se povedlo bravůrně, bylo to opravdu slavnostní, kaple se otřásala pod náporem sborového zpěvu, sbormistr očividně jásal, varhaník si tam improvizoval a ředitelka se nevěřícně dívala jedním očkem směrem k varhanům ve snaze pochopit, jestli to byl záměr, nebo jí jenom zešílela část učitelského týmu. No, bylo to v notách, tak to nešlo vynechat. A k tomu jsem za sbor dostala ocenění, které přikládám.
V devět večer jsem od svého Secret Santy (tedy zprostředkovaně) dostala talíř s velkými čokoládovými sušenkami, minced pie a hrnek mléka (zbytky najdete na fotce). Nemůžu si stěžovat...
Ale k pondělku. Dnes ráno nastala velká chvíle, neboť jsme s Ester měly kraťoučkou řeč při celoškolní assembly, kde jsme zdejším dívkám povykládaly o České republice a sametové revoluci s drobným videem na konci. Snad už mi nikdo nebude tvrdit, že jsme Československo.
Na designu jsem nakreslila (na počítači je kreslení vždy zkouška nervů) vánoční přáníčko se sovou a pomocí laseru jsme je vypálili na čtvrtku. Vypadá to ujdoucně. :)
Pólo už bohužel skončilo, takže mám dnes volný večer. Řekla jsem si, že mrknu na latinu, alespoň na kousíček. Haha, nějak jsem se podcenila, prošla jsem celou tu osmdesáti stránkovou učebnici a teď nevím, jestli jsem byla moc povrchní, nebo jestli mám jen tak dobrou paměť. Ještě sice zbývá pracovní sešit, ale do toho už se zas tolik nehrnu. Dárky už jsem pro zdejší nadílku zabalila, stromky už jsou tu skoro v každé místnosti a já asi zase půjdu poslouchat Rybovku.

Snowman biscuits

Druhá adventní neděle se blíží ke konci, od půl sedmé máme kapli, kde zpíváme se sborem, a já tu teď popíjím čajíček, pouštím si koledy a Enyu pořád dokola, ač mi jindy její písně přijdou depresivní už se opravdu těším na Vánoce... Užijte si všichni Mikuláše a tady jsou dnešní sušenky:




1. Troubu předehřejeme na 180 stupňů. V míse smícháme 200 g self raising flour, 100 g cukru krupice a 100 g másla, a hňácáme do sypké žmolenky. Poté přilijeme jedno rozkvrdlané vejce a uhněteme těsto.






2. Těsto následně vyválíme do tloušťky tak 2 mm (tedy nemějte to moc tenké) a vykrajujeme kolečka.
3. Kolečka vložíme na pekáč s pečícím papírem a dáme do trouby na 10 až 12 minut.







 4. Mezitím vyválíme bílou a modrou polevu (té se říká "fondant icing" a je to taková tužší cukrová hmota v kostce) a z ní také vykrojíme kolečka.
5. Po vychladnutí sušenek z trouby (měly by být nazlátlé) je mašlovačkou potřeme vodou a nalepíme na ně kolečka z polevy, půlu modrou a půlku bílou. Chcete-li lepit polevy na sebe, musíte je opět namočit, aby to drželo.



6. Polevy opět potřeme vodou a posypeme kuličkami a dozdobíme. :)

Uklízecí akce a Nicota

Předposlední víkend na Downe Housu nadešel!
Během dopoledne (a vlastně i části odpoledne) jsem pročetla všechny materiály z tohoto týdne z Prahy. Nic ale nebylo natolik vzrušující jako minulý týden texty z humanitek, kde jsem se ve veleodborné meatfyzické stati od Carnapa dočetla, že "nicota sama nicuje", což mě málem položilo smíchy a říkala jsem si, proč ti filosofové konstruují takové těžko chápatelné větičky.
Hned ve druhém odstavci se psalo o tom, že vlastně nemůžeme o těchto tvrzeních říct, že jsou to nesmysly, protože třeba někde existuje vyšší bytost, která je pochopí (to se tam opravdu psalo). 
Intelektuální Majstrštyk! To nad námi tedy autor vyzrál. Inteligentní mimozemšťan nám bude schopen verifikovat pravdivost filosofických výroků. No, to jsem zvědavá na to své ústní zkoušení v lednu...Snad se k nicotě nedostaneme.

Cesta na snídani

Zpět k tématu; od půl jedné byl tříhodinový seminářík (ťuti, ne?) o dalším vzdělání, o univarzitách v Anglii a pracovní praxi po škole. V PACu se tedy sešla asi stovka zámožných rodičů, která ujídala toasty s lososem, pudinkové košíčky a kuřecí špízy, zatímco jim přednášející vykládal o možnostech studia. Resumé: v Anglii je nedostatek ajťáků. A to se dozvídám na škole, kde nevyučují informatiku. Jinak ale přednáška nebyla špatná, řečník to proložil spoustou grafíků a tabulek, což se mi líbilo.
Ve tři byly koblihy, ňam. Poté jsem přišla do kuchyňky, kde jsem našla horu špinavého nádobí ve dřezu (zbytek byl v myčce).
Je málo věcí, které jsou tolik iritující, jako když tři špinavé a zaschlé lžíce dáte do sklenice s vodou na domočení tak, ža ponoříte ty čisté držadlové konce. Stála jsem nad tím a říkala jsem si, koho může napdanout tak geniální věc, potom jsem je umyla a k tomu i celou tu věžičku talířů a misek, no a nakonec i sporákovou desku a linku, aby to bylo komplet. Veškeré poživatiny, které byly vystavené všude kolem, jsem vrátila do lednice, a pak jsem se kochala s hrnkem vystydlého čaje nad tou krásnou kuchyňkou. Ne na dlouho, ale přeci.
Po večeři, ke které byla zelenina s masem (obojí chutnalo naprosto stejně, protože do toho dali půl tuny čili, takže mi málem upadla pusa), jsem zakončila den čokoládovým dortem (troškou :)...) a zítra mám kuchaření a kapli, kde zpíváme se sborem a zapálíme druhou svíci na adventním věnci.

Le ryba avec hranolky

Sarah

Quadruple prep jsem dnes velmi produktivně strávila opakováním veškeré matematiky a po svačině doučováním němčiny Lucy. Moc němčiny jsme neprobraly, spíše jsme se dostaly k češtině a angličtině, ale to nikoho netížilo, ba naopak.
Skončily jsme až s příchodem oběda, což byla naprosto skvělá cibulová polévka (nejen ta samozřejmě). Dnešek byl v jídelně pojat ve stylu Francouzské kuchyně, což až na tu cibulačku znamenalo, že vařili úplně běžná jídla (upřímně si nemyslím, že by fish and chips bylo něco typicky francouzského...), jenom k nim napsali popisky ve francouzštině, takže jsem nevěděla, co to vlastně uvařili, dokud jsem to neviděla, snad kromě "pommes".
Po obědě nastal učební maraton, prezentace na můj market research, a design, kde jsme se půl hodiny dívaly na způsoby sváření kovů, při čemž jsem si pomalu musela dávat špejle do očí. 
K večeři, konečně, byl francouzský jablkový koláč, tedy něco podobnějšího tomu, co děláme doma, takže krása. Hned potom byl sbor, kde se rozdělila sóla, o která jsme si musely zažádat. Moje sólo je v koledě Of the Father's heart begotten. Mylně sbormistryně předpokládá, že všichni znají anglické koledy. Haha. Neznají.
Domluvily jsme se tedy s Lucy a Sarah z vyššího ročníku, že všechny ty koledy spolu projdeme, takže jsme v osm nakráčely do kaple, která byla liduprázdná, a tím i trochu magická, a tam jsme hrály na klavír a zpívaly koledy a vánoční písně. Nu a máme tu víkend a Báře přeji všechno nejlepší k svátku!

Nula a vajíčko Egbert

Čtvrtek je tu, a to znamená ranní kaple, která se mi docela líbí, protože má alespoň mé brzké vstávání nějaký smysl. Ke kapli se prochází nízkou arkádovou chodbou a u vstupní brány (nebo možná branky) stojí ředitelka, která se s každým přicházejícím žákem pozdraví. To je, myslím, pěkné.

Můj adventní kalendář

Hned u vchodu vlevo jsou malinkaté schůdečky nahoru k varhanům, a na těch schodech, obzvlášť v dlouhé sukni, konají mnohé dámy pozoruhodné akrobatické akce ve snaze nezřítit se na kamennou dlažbu. Hymny sice zpívají všichni, kteří chtějí, ale sbor na všechny vidí shora a má pocit, že je VIP.
Po všech vyučovacích hodinách byla ještě přednáška o ničem, tedy o Ničem, taky o nekonečnu, černých dírách a vakuu.
Přišel docela chaotický řečník s infantilní prezentací a příliš připravenými vtipy, které ale přesto občas zafungovaly. Přednáška byla dle mého úsudku cílena tak na studenty tercie maximálně, protože nevím, koho může bavit sledovat třicetiletého matematika, který se snaží teleportovat vajíčko, kterému říka Egbert. Asi tak.
Po pokusu, kdy ze skleněné lahve naplněné balonky odsál vzduch, a balonky se nafoukly, se dívenka sedící kus ode mě začala sousedky ptát na to, jak je to možné. Řečník asi dobře věděl, pro koho tam ty pokusy s vajíčkem dává...
Při popisu Magdeburských koulí (které podle překvapivě asi jen dvou zvednutých rukou skoro nikdo neznal) nám tvrdil, že Nic je vlastně velmi silné, protože ty polokoule udrželo u sebe. Když jsem si začala říkat, jestli to spíš nebylo to všechno okolo, co bylo tak silné, tak začal s nějakými kouzelnickými triky a jak už jsem řekla, chaos. Nějaká matematika v tom byla, ale chtělo by to trochu zvýšit koncentraci.

Indický tělocvikář

Středa je úvod klidové části týdne a ráno bylo tak klidné, až jsem se musela po snídani zas zachumlat do peřin, protože jsem nebyla schopna jakékoli produktivity.
Po obědě, ke kterému byla hrášovo-mátová polévka (interessant) jsme měly fitness.
Naše učitelka pískala nějaký zápas venku, takže jsme dostaly dva tělocvikáře. Moje skupina vyfasovala asi pětadvacitiletého plešatícího Inda. Jakmile mu z úst vypadlo první slovo, bylo mi jasné, že mi všechny jeho pokyny budou muset holky tlumočit, neboť jeho projev bude sotva srozumitelný.
Tenhle chlapík měl přesně ten akcent, který mají všichni moji oblíbení asijští telefonisté u British Airways, a bylo úžasně komické poslouchat tu jeho indglish, se kterou nám vysvětloval nějakou rádoby vybíjenou. Mno.
Nepochytila jsem půlku výkladu, a když jsem se ho poté ptala, zopakoval to celé znovu, takže se nic nevyřešilo. 
Zbytek odpoledne jsem zpracovávala svůj zevrubný výzkum jídelen na angličtinu, který ještě stále není u konce. A proto přikládám alespoň fotku své nabyté  krabice nabité bonbóny, ze které jsem notnou část ubrala a odnesla tajně na Sophiin stůl, neboť jsem její Secret Santa, což obnáší tajné dárečky.

Šála za pár šupů

Nějakým zázrakem mě po pólu nebolí veškeré ramenní a zádové svalstvo, zápěstí je naprosto v pohodě (přišla jsem na fintu držení pálky bokem) a můžu chodit bez pocitu jehel v tříslech. Bohužel se mi podařilo vytvořit obří modřinu na stehně, nejspíš od sedla, a trochu mě bolel kotník, což už se rozchodilo.

Dnes ráno jenom rychlá ovesná kaše k snídani (ty tu mají fakt dobré, i samotné) a assembly. Když jsem tu včera zmiňovala tamponové hovory, netušila jsem, že příroda je taková potvora a rozhodne se začít pracovat dvě minuty před začátkem naší ranní schůzky, když člověk ještě musí najít peněženku a mobil a kabát a všechny ostatní věci. Paráda.
V devět hodin, po assembly, jsme odjížděly minibusem do Bicester village, což je neuvěřitelně pošácké nákupní centrum mezi lány obilí, kam čínští turisté chodí utrácet sta tisíce za značkové doplňky, kosmetiku a kde co.
Ve zdejší luxusní kavárně jsme měly snídani (opravdu hóch snídaně) a jakási dáma, tuším ředitelka PR, nám povídala o provozu celé "vesnice".
Poté byla asi hodinka na nákupy, bohužel šála za dva a půl tisíce mě úplně nelákala.
Po večeři jsem se zašla podívat na auditions na zdejší "search for a star", tedy něco jako Downe House hledá talent, kde jsem jim zazpívala a šla zas zpátky do Housu.
Opět přeju Kačce vše nej, tentokrát k narozeninám! A to mi připomíná, že jsem otevřela první okénko svého obrázkového adventního kalendáře. Už se to blíží.