Nula a vajíčko Egbert

Čtvrtek je tu, a to znamená ranní kaple, která se mi docela líbí, protože má alespoň mé brzké vstávání nějaký smysl. Ke kapli se prochází nízkou arkádovou chodbou a u vstupní brány (nebo možná branky) stojí ředitelka, která se s každým přicházejícím žákem pozdraví. To je, myslím, pěkné.

Můj adventní kalendář

Hned u vchodu vlevo jsou malinkaté schůdečky nahoru k varhanům, a na těch schodech, obzvlášť v dlouhé sukni, konají mnohé dámy pozoruhodné akrobatické akce ve snaze nezřítit se na kamennou dlažbu. Hymny sice zpívají všichni, kteří chtějí, ale sbor na všechny vidí shora a má pocit, že je VIP.
Po všech vyučovacích hodinách byla ještě přednáška o ničem, tedy o Ničem, taky o nekonečnu, černých dírách a vakuu.
Přišel docela chaotický řečník s infantilní prezentací a příliš připravenými vtipy, které ale přesto občas zafungovaly. Přednáška byla dle mého úsudku cílena tak na studenty tercie maximálně, protože nevím, koho může bavit sledovat třicetiletého matematika, který se snaží teleportovat vajíčko, kterému říka Egbert. Asi tak.
Po pokusu, kdy ze skleněné lahve naplněné balonky odsál vzduch, a balonky se nafoukly, se dívenka sedící kus ode mě začala sousedky ptát na to, jak je to možné. Řečník asi dobře věděl, pro koho tam ty pokusy s vajíčkem dává...
Při popisu Magdeburských koulí (které podle překvapivě asi jen dvou zvednutých rukou skoro nikdo neznal) nám tvrdil, že Nic je vlastně velmi silné, protože ty polokoule udrželo u sebe. Když jsem si začala říkat, jestli to spíš nebylo to všechno okolo, co bylo tak silné, tak začal s nějakými kouzelnickými triky a jak už jsem řekla, chaos. Nějaká matematika v tom byla, ale chtělo by to trochu zvýšit koncentraci.