Ťuf!

charitativní trh ve škole

Bus do Londýna odjížděl po vyučování ve dvanáct hodin. Balený oběd představovala houska s tuňákem, podivná sušenka, čipsy a jablko, myslím, že tohle by zrovna mohli zlepšit...
Cesta měla trvat něco okolo hodiny, bohužel to něco bylo plus další dvě. Kvůli rugby (Nový Zéland vyhrál 20:18) byla zašpérovaná půlka Londýna a k tomu jsme nemohli jet na most, protože autobus byl moc široký. Oki. Nová trasa, další hodina stání.
Ve tři hodiny jsme konečně dorazily na místo, upalovaly ke vlezu do metra, kde jsem úspěšně převedla finance na Oyster card, a pak až na konec linky na terminál tři - Heathrow.
Bára objevena na sedátkách u příletů. Aaaaaaaaaaaaaaaa......
.....představte si dvě objímající se osůbky, které vypadají jako plačíci sirotci a jsou nesmírně šťastní....
Po překonání slzavého údolí jsme zase nasedly na metro a jely přes půlku Londýna. Člověk měl na nástupištích zajímavý pocit, taková harry-potterovská atmosféra, na ceduli se vám rozsvítí šipka vždy u názvu stanice, kam zrovna další vlak jede. Krása. Osm stanic jsme jely asi hodinu.
Nakonec nás vyzvedla Gillian, u které budeme bydlet. Náš pokojík je ve druhém patře, máme vlastní koupelnu, kde je spousta šampónků a mejdlíček, a taky televizi.

šipečky...

Gillianin manžel Robin s námi domluvil plány na zítra, pak jsme měli pizzu a salát a bavili jsme se o našich školách, o Praze, rugby, Downtonu a všem možném. Robin nám vyprávěl o místní posilovně, kam chodí každé ráno na dvě až tři hodiny (bohužel nemohu reprodukovat výrazové rysy, kterými toto značně ironické tvrzení doprovázel), dále se zmiňoval o své závislosti na pití čaje a o úžasném českém pivu. Pardon, ne českém, tady jsme všude Czechoslovakia.