Pólolololo

Ještě než začnete číst, vězte, že pólo je naprosto boží, áááá, no prostě boží.
V šest hodin jsme byly obdařeny náhradní večeří, což byla Marska, balíček čipsů a jablko, po čemž mi bylo trochu těžko, ale to už jsme uháněli po dálnici kamsi na ještě větší "venkov". Za tři čtvrtě hodiny a za úplné tmy jsme dorazili před stáje, kde už bylo nachystaných sedm koní.
Helma vypůjčena, naštěstí jakžtak plnila funkci, rukavice se tu také našly.

můj koník po výkonu

Moje skupinka "zkušených" nasedla jako první a vydala se do naprosté tmy, kterou se šlo na asi dvě stě metrů vzdálenou písčitou arénu s reflektory.
Pocit: podivné. V levé ruce držíte dvoje otěže a v pravé máte obtočenou pálku či hůlku či prostě kus dřeva. Můj koník reagoval naprosto skvěle, částečně na pobídky nohou, ale hlavně, a to je zajímavé, na otěže.
Tahle zvířata jsou tak jemná v hubě, až to víc nejde. Při natažení ruky s otěžemi trochu víc k uším jim dáváte s adekvátní pobídkou prostor běžet, s jemnými posuny vlevo a v pravo zatáčí a s položením rukou zpět k sedlu, a tedy mírným přítahem, brzdí, opravdu rychle.
Poznatek jedna: nedávejte ruku příliš přes kohoutek, koni se to nebude líbit. Poznatek dva: sedlo nemá kolenní opěrky, takže se není čeho držet a ruce máte v luftě. Haha, a máte to.
Nejdříve jsme se každá marně snažila trefit do svého míčku, a pokud už, tak ho odpálit o více než třicet centimetrů. Můj kůň měl zajímavou tendenci chodit přes míček a kopat do něj, čímž mi sice usnadňoval práci, ale občas jsme se netrefili ani jeden.
Koně jsou taky dost souteživí, neuvěřitelně snáší kontakt s ostatními koňmi,... jen ten můj všechny kousal, takže paráda.
Na řadu přišly zkušební cviky jako "přejděte tam a zpět jízdárnu s míčkem", což znamená, že se prakticky točíte dokola, neboť nejste schopni to odpálit (pravda, v rychlosti to jde snáz).
A konečně hra. Deset minut v chumlu, kde se snažíte dostat míček z pod kopyt vlastního koně, nebo prostě jen tak pocválávat či klusat. Při jednom takovém cvalu jsem málem skončila někde v písku, když do mě najela jiná dívenka a já brzdila příliš rychle, ale díky tomu, že byla natlačená na mě, mě zase dostrčila do sedla, takže vše zachráněno.
Myslím, že jsme nakonec prohrály, ale to bylo celkem jedno, podařilo se mi uhrát dvě branky, což je úspěch. Po nás ale šla na řadu skupinka "o něco méně zkušených".
"How do I walk?", "Why does not it move?" a podobné vykřiky doléhaly k našim postranním lavičkám. Obdivuhodné, že se úplní nováčci nebáli a alespoň krokovali.
Na place byli tito asi polovinu času a ke hře se ani nedostali. Ano, už taky pochopili, že brzdit se nedá zvednutím ruky.
A pak šupky dupky do busíku a do postýlek. A poslední poznatek: pálku máte obmotanou okolo ruky docela pevně, takže vaše zápěstí odnáší veškeré údery a momentálně se mi mírně třesou prsty a zuby si čistím s přestávkami, protože držet kartáček je značná fuška Zajímavé, že moje druhé zápěstí je na tom podobně, a to žádné údery nesnášelo... Mějte se krásně :)