Mikulášská nadílka

Minibus zastavil před Aisholtem ve čtvrt na sedm a my záhy vyrazily do Hampshire polo school. Ashton dnes nějak skolila nemoc, takže jsem byla v autobuse se šesti třináctiletými dívčinami, se kterými šili všichni čerti. Je to skupinka strašně uřvaná, zezadu autobusu se permanentně ozývaly výkřiky naprosto náhodného ražení a mnohdy ražení dosti peprného. Sedla jsem si proto na místo vedle řidiče, které dosud zabírala obří krabice s bonbóny pro případné hladové krky.
S řidičem jsme během cesty vyslechli vše o tom, která dívenka potřebuje tampony, komu se ztratil mobil a spekulace o tom, že všichni přítomní mají určitě HIV.
Já jsem vpředu měla naštěstí o trošičku více klidu a hlavně moc ovládání okénka, muhahah. Řidiče mi bylo líto, protože dívenky byly jako utžené ze řetězu a kompenzovaly si jinak tvrdou školní disciplínu.
Cestu tam i zpět jsem si tedy povídala s naším řidičem, což je místní učitel tenisu; ukázalo se, že má dvě dcery, že pracoval u ambulance a teď si dělá potřebné kvalifikace na instalatéra, přestože vystudoval leisure management. Bylo krásné sledovat, jak je najednou rád, že ho někdo poslouchá a že po něm nechce jen zvýšit hlasitost radia nebo tak něco.
Hodina póla byla suprová, klisna Aby byla hrozně rychlá, odpaly diametrálně odlišných kvalit než minule (v dobrém) a krásná půlhodinka, kdy se vám vyčistí hlava. Do stájí jsme doklusaly v černočerné tmě a zadekovaly koně.
Trasa zpátky vedla přes McDonald. S řidičem jsme z auta sledovali potrhlé břišní tanečky, které dívky provozovaly u pultu a modlili se, aby rychle přišly zpět. Ve škole jsme byli těsně po deváté.
Nakonec mě jako poslední řidič vysadil před Yorkem, popřáli jsme si hezké Vánoce, neboť to je asi poslední hodina póla, a na závěr vzal řidič tu obří krabici s bonbóny, a řekl, abych si ji vzala, protože ji určitě využiju moudřeji než ty holky, které mají sladkostí nepochybně habaděj.
Na chvíli mi posklesla čelist, protože to bylo gesto zcela nečekané, poděkovala jsem mu za všechno to dopravování a s plesajícím srdéčkem a se sedmi set gramovou pixlou šesti druhů čokoládových bonbónů, které stejně z velké části zas daruji ostatním, jsem odhupkala do pokoje. A já se pořád divím tomu, jak velkou radost mi to udělalo...

Kuchaření s Térou - Chocolate fairy cakes

Musím se pochlubit, neboť jsem nic nepokazila, všechno se upeklo, tak jak mělo a přišly jsem jenom tři, takže jsme měly takový mini vařící kroužek.
Inu, troubu předehřejeme na 180 °C a připravíme si papírové formičky. 
V míse vyšleháme 140 g másla a 140 g caster sugar. Poté přidáváme po troškách tři rozšlehaná vejce za stálého míchání a dále 115 g self raising flour a 25 g kakaa. 
Směs by měla při otočení škrabky spadnout, pokud drží, je nutné přidat lžičku mléka, dokud nedosáhnete potřebné vizkozity. 

 


Těsto dáme do formiček a necháme péct na dvacet minut. 






 


Mezitím připravíme "icing". 115 g másla vyšleháme a přidáme 85 g icing sugar (cukr i kakao nejlépe přidáváme přes síto, aby nehrudkovaly). Pokračujeme ve šlehání a přidáme dalších 85 g cukru a 60 g kakaa. Pro tekutější konzistenci přilijeme dvě lžičky mléka. 








 Cupcaky necháme vychladnout.


 









Vyšlehaným krémem nazdobíme cupcaky a přidáme ještě kousky mléčné čokolády (aby té čokolády nebylo málo). 
V ingrediencích byl i vanilkový extrakt, ale v receptu pak nikde napsán nebyl, takže jak je vdět, jde to i bez něj...

#Majestózomaximózo

Veškeré úsilí věnované pilování našich pěveckých kousků mělo dnes přinést své ovoce, neboť Michaelmas koncert je akce, která zaplní celou tělocvičnu natěšenými rodiči a nenatěšeným aj-tý personálem. Před začátkem běžela na velké obrazovce prezentace o hudebním oddělení na škole, vypadalo to, jako by se nějaký učitel trochu zbláznil a všechno dával na twitter, protože každá fotka byla #DowneHouseMusicDepartment, každá druhá #DowneHouseChoral a na příště si dovoluji navrhnout #buben a #nemámsmyčec. To tedy úvodem. 
První číslo, jako by někdo znal mé preference, byly největší pecky z muzikálu Fantom opery, dané dohromady - takový remix. Mírně mi naskočila husí kůže, bylo to překrásné. Říkala jsem si, že tohle je tak dobře napsaná hudba, že i kdyby to někdo foukal do okapové roury, tak to prostě bude znít dobře, nu a s takovým počtem hudebníků je to majestózo maximózo.
Naše chvíle slávy přišla hnedle nato, sbor zpíval dvě písně, které se povedly nad očekávání, přestože jsme neměly jakékoli rozezpívání, coý bylo mírně zneklidňující. Ale zvládnuto pěkně, takže spokojenost.
Po nás přišel na řadu menší orchestr s Peer Gyntem, kterého umím díky drilu našeho tolik oblíbeného profesora hudebky téměř zpaměti. "Rannímu svítání" se hudebníci zřejmě snažili dodat na autenticitě tím, že hráli, jako by sami právě vstali, nu při následném "Ve sluji krále hor" jsem začínala silně pochybovat o své předešlé tezi s okapovou rourou. Snažila jsem se v tom najít něco pozitivního, abych tu nevyzněla jako zarytý kritik, ale samy hudebnice si potom vzadu opravdu hlasitě stěžovaly na to, jak špatné to bylo. Inu, když si jeden člověk špatně naladí, tak to potom zruinuje veškeré harmonie, protože falešná trubka je jako kdyby někdo během produkce Vltavy smrkal v sále přes megafon.
Druhá část ale byla zas dobrá, klarinetové sólo vynikající. Mezitím ještě přestávka, která byla asi o deset minut delší než měla být, protože na dámských toaletách se vytvořila fronta delší než Velká čínská zeď.
Zítra se těšte na další recept, já za dnešek mám školu všechnu hotovou, tak zítra zasloužené volno.:)

Ztráty a nálezy

Za hodinu začíná naše generálka před Michaelmas concertem, ale před tím ještě stihnu shrnout dnešní záživné dění ve střední Anglii.
Dnešní den jsem vlastně povětšinou strávila s matematikou, snažíc se projít sešit od začátku a zopakovat celou kapitolu o exponenciálních funkcích a logaritmech. To se podařilo, takže se budu snažit to za ty dva týdny nezapomenout (na obrázku přikládám svůj skvělý umělecky vyšperkovaný sešit).
Na designu se zázračně našly moje stříbrné věcičky, které ještě nejsou úplně fertyš (to je moje úroveň německé slovní zásoby). Jinými slovy samé pozitivní zprávy a vlastně celkem klid, oproti včerejšku, kdy jsem ráno vybíhala na hřiště za řinčení alarmu, což tentokrát nebylo zaviněno mými superschopnostmi. Nakonec přijeli hasiči, my jsme se hezky venku na mrazu seřadily a čekaly, než alarm vypnou. Naštěstí jsem se stačila před vyběhnutím trochu doobléknout, takže jsem přes silonky měla i tepláky, což nebylo k zahození.
Nu a dnes přišel další dopis, pro změnu od našeho skvělého tenoristy ze sboru (tady dejte pozor, abyste to náhodou nečetli jako "teroristy", ti mi zatím nepíší). S tímto listem přišel i mnou omylem přiložený postrádaný dopis Kačce, která stále věří tomu, že Terka vtipálek jí poslala jenom obálku...

Každá brambůrka má svůj čas

A máme tu čtvrtek, který tradičně začíná kaplí, kde nám zdejší učitelská grupa vypráví srdceryvné motivační příběhy, které se nás marně snaží probudit z ranní pospánkové apatie.
Dopoledne jsem měla volno, takže jsem se naučila na test na business z marketingu a probrala jsem fyziku za toto pololetí, neboť jsem se rozhodla, že se budu snažit matiku, fyziku, humanitka, češtinu a latinu (nebo co nejvíce z těchto pěti) dopsat ještě před Ježíškem, abych si ulehčila práci na svátky a mohla být po čtyřech měsících více se svou rodinkou.
Tedy ten test z businessu. Bylo na něj čtyřicet minut, celkem sedm otázek, některé za jeden, jiné za osm bodů (to už jsou minieseje). Moje spolužačka nemá asi tři otázky, jak si posléze stěžovala, ale byly to celkově značně divné úkoly. Odpovědi většinou spočívaly v tom, že zadaná spojení převedete do rozvité věty a snažíte se jednotlivá slova nahradit nějakými synonymy.
Zdejší tendence všechno uvádět v definice a tedy ku příkladu vědět, že "věrnost značce" je "míra náklonnosti spotřebitele ke specifickému produktu", je naprosto neuvěřitelná. Myslím, že samotná věrnost značce je daleko jasnější než jakékoli následné vysvětlování, ale to posuďte sami.
Po tomto mástr výkonu při testu jsme šly pracovat s Kizzy na "market research", což spočívalo v tom, že jsme v dešti pobíhaly po parkovišti a opisovaly značky aut, jejich barvy a země na SPZkách, zatímco se nám někteří procházející učitelé posmívali a jiní na nás vrhali takové pohledy, jako bychom plánovaly odcizit nejméně polovinu vozů a zbylým propíchat pneumatiky.
U večeře naši kuchařku, které kdysi bylo padesát a která nandá jeden brambor asi za tři minuty, poprvé vystřídal nějaký chlapík z kuchyně. Ten se s tím nepáral, všem nám nandal kus vepřového steaku a nazdar. Fronta zmizela než by se člověk nadál a naše kuchařka ji záhy zas vytvořila, když se vrátila k "poctivému" nandavání brambůrek. 

Diskotéka v kapli

Předvánoční korespondence byla snad úspěšně vyslána do světa, tak snad dorazí i její obsah, ne jako minule, kdy Kačce přišla prázdná obálka, z čehož teď Žofka podezírá můj podivný smysl pro humor a já jim oběma marně vysvětluju, že v tom ten dopis určitě byl...
Ráno začalo pudinkovými šneky a čokoládovými dezerty, čehož jsem si trochu ďobla (trochu více), ale hlavně jsem to doplnila porridží a blumou - kombinace zasluhující mišelinskou hvězdu nejméně.
První dvě hodiny bylo volno, takže jsem nadále zkoumala matiku, kde mi víceméně došlo, co se tam provádí, ale naštěstí si můj včerejší příspěvek přečetla osvícená matematická duše, naše paní prof. Kocianová, která mi to celé bravůrně vysvětlila, za což ještě jednou velké díky!
Po obědě jsme pak měli House Games, tedy pokračování tancování, dnes konečně hip-hop trochu přešel do samby, což připomínalo taneční a to mě hrozně bavilo.
No a na závěr zkouška se sborem večer v kapli, protože v sobotu je Michaelmas concert, juchajdááááá, na který máme ještě asi tři zkoušky. Takže jsme cvičili kousky z našeho repertoiru, a náš potrhlý profesor, který se nás vytrvale snaží donutit, abychom ho coby dirigenta sledovaly a nebyly zabořené hlavou v notách, dnes zvolil taktiku "budu zběsile tančit po celou dobu Glorie, aby si mě konečně všimly", takže se během našich duchovních hlaholů oltářní schody mírně chvěly pod poskoky třicetiletého chlapíka, který s nasazením dervišského tanečníka pohupkával zřejmě úmyslně naprosto mimo rytmus a koutkem oka sledoval našeho pianistu, který ztratil vážnost dávno před začátkem druhé sloky. No snad na generálce trochu zmírní nasazení.
Závěrem pak všechno nejlepší Kačce kdesi v zemi baget a plísňových sýrů!

Quod nocet, docet...

Omlouvám se předem všem matematickým antifanouškům, tedy česky odpůrcům...
Ráno začalo krásnými výsledky z němčiny, konkrétně dvakrát plný počet bodů, což potěšilo, k tomu mi byl ještě odpuštěn test z businessu, takže jsem si mohla studovat sama. Z poslední Case study jsem získala osmdesát procent, což je na zdejší poměry velký úspěch.
Na designu mi někam naše učitelka schovala mé výrobky, no a učitel netušil, kam je dala, takže asi tak.

ještě trocha Cambridge

Následný basket jsem celý odehrála v mikině, no a pak přišla již avizovaná matematika, která mě psychicky téměř zdestruovala, neboť Šach chyběl minulý týden, a poznámky mi poslala Terka K.
Ze začátku jsem měla pocit, že tam Terka občas provádí prapodivné věci, no a skončila jsem u jejího výpočtu vzájemné polohy tří rovin, kde z nějakého záhadného důvodu počítá vektorový součin normálových vektorů každých dvou rovin, z čehož jí vylezou další normálové vektory, které jsou sice fajn, ale netuším, proč to celé dělá, co ty výsledné vektory představují a kde je vlastně to řešení.
Tak to jsou momentálně moje nesmírně závažné problémy, rekonstrukci cizích poznámek navrhuji uvést jako nový vědní obor.
A pokud nevíte, co dělat po frustrující hodině marného počtaření, vřele doporučuji zajít na přednášku o mentálním zdraví, která byla na programu hned po večeři. Člověk si pak uvědomí, jak malicherné jsou jeho problémy, když si láme hlavu nad tím, jestli obecná rovnice roviny je totožná s obecnou rovnicí přímky, zatímco část obecenstva odchází v slzách přivýkladu o depresích.
Ale nevěšte hlavu, neboť se všecko jistě vyřeší, protože se zatím vždy vše vyřešilo a já nejsem zas úplný hlupák. Spánek je ale taky dobrá věc, tak dobrou noc a Báře pusu na čelíčko.

Pozor na trávníky

King's college

Když jsem přišla v šest večer do našeho pokoje, byla tu teplota Sibiř hadr. Nastala tedy chvíle slávy pro zázračný hřejivý polštářek. Ale vezměme to hezky strukturovaně:
Ráno jsem dodělala všechnu latinu, což je megaachievment, a mohla jsem vesele vyrazit na dlouhou cestu zpátky do Downe Housu.
S Frantíkem jsme se dohodli, že si kufr dám k němu do kanceláře, abych ho nemusela všude tahat, což bylo velmi fikané. King's college byla na plánu jako první.
Dnes už tam BBC nic netočila, ale i tak to bylo pro veřejnost zavřené. Se studentem se ale lze dostat všude. Fáňa také tvrdil, že zlaté pravidlo Cambridge je "kdo se moc ptá, moc se doví", takže i pro nestudenty je nejlepší nakráčet kamkoli, tvářit se co nejjistěji, moc se nezastavovat a nerozhlížet a opustit prostor až potom, co vás někdo osobně zabrzdí.
Nakoukli jsme tedy do té nejslavnější kaple (kam jsem díky Fáňovi měla vstup zdarma), která je pomalu větší než Vít a s naprosto úžasnou klenbou a vitrážemi. Potom jsme ještě obešli zdejší greeny, na které se nesmí chodit. Tedy takhle, hierarchie univerzitních členů se tu dělí prakticky podle toho, na kolik trávníků mají povolen vstup. Takže na hlavní trávník mohou jen fellows (něco jako učitelé) nebo žáci, ale jen v jejich doprovodu. To jsou panečku privilegia!
V jednu už jsme byli u Downing college, kde se ve velmi pěkné jídelně vydával oběd, na nějž jsem byla pozvána. To byla tečka za celým pobytem v tomto městečku, pak už jsem jen vzala kufr a Fáňa svůj "velociped", a vzhůru k vlaku.
Ač to nebylo původně v plánu, měla jsem doprovod až skoro ke kolejím, kam jsme přišli přesně, jak jsme to včera odhadli. Cesta dále proběhla bez problémů, takže jsem byla v Newbury v půl šesté. Taxi bohužel ne.

kdyby někdo náhodou chtěl běhat po trávě...

Po deseti minutách jsem začala mít pocit, že by se mohla opakovat absence taxíku z pátku. Děkovala jsem sama sobě, že jsem měla dostatek rozumu na to, abych si před odjezdem vyhledala číslo na tu firmu, od které naše škola objednává všechny vozy. Zavolala jsem jim tedy a ptala se, proč můj taxík není v Newbury na stanici. Ukázalo se, že můj taxík je v Newbury na stanici. Nikdo jaksi nepočítal s tím, že vylezu na druhé straně nádraží.
Telefonistka naznačila, že bych mohla přejít přes most a ven druhým výlezem. Haha. Taky jsem jí mírně naznačila, že bych pak nemusela ze stanice vylézt vůbec, takže ke mě taxík musel dojet.
No a máme tu šťastný konec mého cestování; jsem docela ráda, že jsem zpět. Výlet to byl ale skvělý, do Cambridge určitě stojí za to jet, jenom si musíte sehnat podobně úžasného bratrance. :)
Jo a zásilka mých předvánočních balíčků bude vyslána co nevidět, tak se můžete těšit.

V zahradách jsme potkali bažanta

Téra a nejstarší budova z college

Dva stupně. Dva prosím. To je tolik stupňů, na kolik mám s sebou oblečení, mínus patnáct. No nevadí.
Ráno jsem byla probuzena těsně po deváté a zjistila, že mám otlačené stopy od přehybů spacáku prakticky přes celé břicho a ruce. Ale spalo se krásně.
Záhy přišli další Lucčini hosté, což byly dvě Maročanky a Maročan, kamarádi studenti, kteří byli taky zvědaví na tohle město. Nasnídali jsme se tedy (to obnášelo i čerstvé marocké datle, můžete tiše závidět) a vyrazili na prohlídku kolejí. Nakoukli jsme všude, kde se dalo, všemožné kaple, St. John's college, Trinity, Pembroke a Peter House. No nádhera. Oběd jsme si dali v jídelně St John's, ale své marocké kamarády jsme tam nechaly, jejich tempo bylo opravdu závratné, když jsme odcházely (Lucka měla kajakování a já musela být ve tři před King's college), tak se ještě hlavního chodu ani nedotkli. Snad už dojedli, aby se taky někdy vrátili...
Já jsem si po příchodu domů oblékla jednu vrtsvu navíc, neboť jsem během dopoledne parádně promrzla, no a na třetí jsem šla ke King's college, kde jsem měla domluveného spicha s Fáňou.
Toho jsem úspěšně nalezla (tedy spíš on mě úspěšně našel), takže jsme šli do dalších kolejí a univerzitních budov.

snaha o nápodobu Benátek

Následně jsme dorazili do Fitzbilly's, což je dle bratránkových slov "velmi fajnový podnik", kde se stojí fronta už jenom na místo u stolu.
Tam jsem byla pozvaná na "cream tea", což je rozinková bulka s horou krému a džemu. Prý totiž "není možné, aby sis tam nedala nějakou jejich specialitu.", takže kdo by odolal.
Drahnou chvíli jsme potom povídali o britských školách, o výhodách a nevýhodách Cambridge a hlavně o neuroscience, ze které tu Fáňa dělá doktorát a která se podle něj dá aplikovat na všechno. A nemůžu říct, že by tom vykládal nezajmavě.
Toť tedy dnešní mrazivý den, zítra už se loučím s tímto městečkem, ale nejdřív mám s Fáňou naplánovanou prohlídku King's college, kde bylo dnes zavřeno. Mějte se všichni famfárově!

Cambridge

Harry Potter

Fitzwilliam muzeum

Puntování

Kvůli mírnému náklonu zdejšího gauče, ketrý způsoboval to, že jsem sjížděla kamsi do hloubi čalounění, jsem se raději se spacákem a polštáři přesunula na zem, kde to bylo mnohem lepší. Ráno jsem prospávala konečně bez omezení a okolo desáté jsem se vydala na dnešní turistickou megaakci. Mým plánem bylo obejít všechny kostely, které tady Mapy ukazují, což vlastně znamenalo křížem krážem prochodit centrum a okolí. Bylo jich asi dvanáct, ale stálo to za to.
V poledne jsem došla k Fitzwilliam muzeu, které bylo posledním cílem, takže jsem měla čas projít všechna patra. Nějaké porcelánové vázičky mě úplně nebraly, ale horní patro ukrývalo Monety, Bracquese a i Picassa (to bylo opravdu pěkné).

romantische...

Asi ve dvě jsem opouštěla budovu a zapadla do první menší kavárny na quische a polévku (ta byla ještě většího objemu než ten quische). Na cestě zpátky začal děsivě foukat vítr, a vzhledem k tomu, že byly celý den asi čtyři stupně, jsem se rozhodla konečně využít své rukavice. Vyzkoušela jsem tedy první, ale ukázalo se, že je levá, takže jsem mírně proklela zákon schválnosti a nasadila tu druhou. Obě byly levé.
Kyselý úsměv bylo asi to jediné, na co jsem se zmohla, a s nákupem potravin jsem šla domů.
Tam jsem vzala hodinky, které se mi včera zastavily, a šupky dupky zpátky do centra, kde jsem našla hodinářství. Ukázalo se, že můj gerét je tak speciální, že by ho na výměnu baterky museli odeslat někam jinak, ale na to není čas.
Tak jsem alespoň koupila zubní pastu, jejiž zásoby se znatelně ztenčily. No a copak nám to dnes od osmi zase dávají. Ano ano, Stardance.

ála Harry Potter

Poslušně hlásím, že jsem se ve zdraví dopravila do Cambridge, takže se o mě již nemusíte bát.
K snídani jsem zvolila již odzkoušený banán s vločkami a jogurtem, kupodivu se z ovoce osvědčil nejlépe.
Od půl deváté jsme v kapli zkoušeli na confirmation (tuším, že česky biřmování). V červených sutanách jsme se naskládaly nahoře před varhánky a odzpívaly všechny části mše. Podle našeho profesora to bylo velmi zlé, ale na to, jak málo jme to cvičily, vynikající. V obtížných pasážích sbor znatelně tlumil své projevy a při nástupu známých akordů se do toho všichni opět začali opírat. Pak přišla ale samotná akce, která trvala hodinu a půl, a vše jsme zazpívaly dobře.
Ve dvanáct jsem pelášila pro věci, jídlo, a čekala na taxík. Ukázalo se, že žádný není pro mě. Recepční tedy začala řešit a ukázalo se, že taxík není, přestože byl řádně objednán, protože když jedna firma přepravuje celou školu a někde se něco sekne, tak pak všichni, co jsou na pořadníku toho šprajcnutého auta, mají mírný problém.

King's Cross

Jedna z housmistresses mě tedy, díky Bohu, odvezla svým autem do Newbury.
Odtud jsem dojela na Paddington a metrem dál na King's Cross, který mírně připomíná nástupiště devět a tři čtvrtě.
Do Cambridge jsem dorazila ve čtyři a vydala se cestou, která je sice nekonečná, ale naštěstí vede stále rovně. Úspěšně jsem nalezla Lucku, která nejspíš notnou chvíli mrzla (měla jsem drobné spoždění...) a s ní jsem odešla do baráčku, který zvenku navozuje atmosféru Midsommer Murders, ale který má internet, sprchu a ledničku, takže co víc si přát. Lucka je fajn človíček, očividně velmi zapálený pro virologii a další obory, které tady studuje.
Nu a zbývá si jen užít večer po celodenním cestovacím stresu a konečně využít možnosti sledovat Stardance.

Bolení bříška

Když pomyslím na to, jak často se tu prezentuji jako prvotřídní nemotora, o pohádce "Jak jsem dnes zapnula na chodbě alarm", raději pomlčím.
Začínám být ale trochu nervózní, neboť jsem neznalec zdejších železnic, a představa, že moje první cesta zítra do Cambridge bude trvat tři hodiny a s přestupem v Londýně, je trochu ochromující. Výdej předplacených lístků by měl probíhat z automatu kdesi v Newbury a na ten mezižvejk v hlavním městě budu opět muset najít správné nástupiště v metru, neboť na té stanici je těch možností asi deset.
To ale až zítra, dnes byl pohodový den, ráno kaple a dopoledne volno. Takže jsem úspěšně dočetla sv. Kateřinu, čímž povinná četba odškrtnuta, a tím o jednu povinnost méně, i když toto je zrovna jedna z těch příjemnějších povinností.
Pak za mnou ještě přišla spolužačka z byznysu, která nepochopila polovinu otázek, takže jsem jí je musela všechny vysvětlit a říct, co o nich má napsat. Ale to už byl obídek. 

večeře

Oběd byl ve stylu mezinárodní kuchyně, takže jsem měla po dlouhé době kysané zelí. Po obědě se mi z nějakého záhadného důvodu udělalo zle (a z toho v žádném případě neviním to zelí), takže jsem se rozhodla zvolit taktiku "na jídlo aplikovat další jídlo" a doufala, že pozření jablka pomůže. Naštěstí jsem se nevydala ve stopách Sněhurky a po asi dvou hodinách se to zlepšilo. To byla velká úleva, protože pokud bych tady po nich chtěla Underberga, tak mi asi dají přednášku o zdejší "alcohol policy" a lístek Praha direkt.
Zítra mám dopoledne zas volno, ale bude od půl jedenácté v kapli confirmation, taže máme celé dopoledne zkoušku se sborem. Zpíváme Messe Basse, kterou ovládáme jen sporadicky, tedy většinou jen záverečné tři noty.
Večer jsem si trochu předbalila (kufr je podezřele prázdný) a z jídelny odnesla ingredience na přípravu šunkovo-sýrového a pestového sendviče s jablkem (tedy to je zvlášť) na zítřejší oběd. Je sice možnost nechat si objednat balený oběd, ale známe známe, pesto je určitě větší šmakuláda než megahouska s ramou.
Recepčním se to ale zdálo málo, a tak mě ještě blahoskloně zásobovaly menším pytlem gluten-free, dairy-free a organic sušenek (tzn. že je tam jen vzduch a cukr), které tu mají pro intolerantní strávníky. Tak snad se bude můj trávicí systém zítra cítit o něco lépe.

A pro velký úspěch literární vsuvka

jakési činské zelí

Snídaně byla k mé velké smůle opět v půl osmé, což znamenalo nucený loading všech životních funkcí, odebrání se za pudinkovým šnekem a návrat do pokoje, kde pak musíte počkat dvě a půl hodiny než vám v půl jedencté začně matematikos. A to je přesně to rozpoložení, kdy ještě ráno nechcete moc namáhat mozkovnu, ale víte, že už neusnete.
Tak jsem se alespoň začetla do Legendy o sv. Kateřině, která je psána jazykem ještě krkolomnějším, než jaký jsem schopna tvořit ve svých výplodech já sama. Kniha začíná těmito slovy: "Když za dávných časuov v Hřieše, jeden ciesař pohan bieše...", což je ještě dobře odtušitelné, pochopíte alespoň, co je tam to "bieše" a máte vhyráno, neboť v této knize ustavičně někdo bieše. Po chvíli ale zjistíte, že "bieše" vám nestačí, a je tu problém. Záhy přibyde ještě "běháše", "bydléše" a "bojieše", no a u "obak" a "čticě" už víte velké kulovieše.
Básník se opravdu vyžívá v přechodnících naprosto ojedninělých typů, ale díky veršům se to rychle čte a vlastně to není tak strašné. Teď jsem někde za půlkou skončila u veršů: "Proto sě já v téj ottuše protiv vám svou řečí túži a sě nic uměti súzi...". Haha, a ted se ukažte!
Co se zbytku dne týče, bylo už jen fitness, kde naše skupina měla opět hip-hop se speciální trenérkou. Naše normální fitness trenérka, která minule stála u stěny, se rozhodla zapojit též, i když říkala, že tancovat vůbec neumí. To se sice mírně potvrdilo, ale asi když viděla mé marné snahy předešlý týden, tak ji to motivovalo...
No a za chvíli House meeting, budeme si losovat, komu dáme dárek pod stromeček.

Šikulka Terka

Nejnáročnější den tohoto týdne konečně za námi. Z designových dílen jsem odnesla veškeré své výtvory, které jsem jen stěží nerozbila po cestě do schodů, nu a začínám přemýšlet, jak to vlastně odvezu domů, aby se to všechno vešlo do kufru a zachovalo to touž formu.
Mým posledním projktem jsou drobnůstky ze stříbra, které jsem se už naučila krásně opracovávat. Před tím jsem si ale ne zcela porozuměla se zdejším ručním plamenometem (netuším, jak to pojmenovat), takže jsem první stříbrný kroužek umě roztavila a teď máme postříbřenou desku, no a při druhém jsem se málem roztavila já, neboť jsem si s šikovností sobě vlastní popálila prsty, když jsem se snažila o následný přesun produktu, jak jinak než bez kleští. Kdo by to tušil, že sotva zatuhlý kov bude krapet teplejší. Jak by řekla Bára, to je to IQ 160. Uznávám, ale lekce jedna za námi.

Další kroky k mé anihilaci na sebe však nenechaly dlouho čekat. Hned následující hodinu jsem dostala v basketu míčem direkt někam mezi nos a čelo a začala jsem pochybovat hodnotě znalostí o marketingových objektivách.
Po večeři jsem ještě zašla na přednášku o čarodějnických procesech, kterou jsem sice neměla povinně, ale téma znělo zajímavě. Řečník (...to taky mírně přispělo k výběru) nám hodinu vykládal o tom, že vlastně v naprosté většině  obviňovaly z čarodějnictví ženy jiné ženy. Probrali jsme všechno možné, proč na Islandu bylo z upálených devadesát dva procent mužů a spoustu dalšího, naprosto úžasné povídání. 

Nakonec zase rozsvítili :)

Fotky budou zítra, zatím si můžete užít mou kuchařskou momentku...
Ale zdravím opět svou kupu pravidelných čtenářů (tedy doslova kupu, a něco málo k tomu)!
Na Kepleru teď probíhá jedna z nejbáječnějších akcí, kde jsem letos našla spoustu přednášek, které budu muset oželet. Achich jo.
My jsme den začali přednáškou učitele angličtiny na celoškolní assembly o elektrické kytaře. Půl hodiny nám pouštěl ukázky všech mistrů tohoto nástroje a při velkém finiši své řeči náhle zmlkl a odběhl lovit do tašky poslední papír svého proslovu...Naštěstí našel a zachránil situaci. 
V šest (hups do odpoledne) rychlá večeře a následně připravena i druhá. Po zkušenostech s "packed supper", což je směska sladkostí, po níž mi minule bylo trochu nevolno, jsem si udělala sendvič s tuňákem, který se osvědčil. 
Po příjezdu ke stájím začalo mírně pršákovat, takže jsme si rychle vzaly helmy, rukavice, bičíky a "mallets", tedy ty pálky, a vyrazily. Přiřazen mi byl Suzuki (vlastně ani nevím, jestli to by ten, či ta), což byl kůň naprosto ukázkový.
Oproti minule jsem mohla konečně nacválat bez velkych problémů, zatáčení bomba a zastavení z rychlosti opravdu rychlé (mírná redundance...). Občas brzdil ještě dřív, než s čím moje rovnováha počítala, ale vše jsme v pohodě zvládli.

Na začátku jsme procvičovaly odpaly, které se vylepšily i tím, že jsem pochopila, jak to má člověk držet, aby se strefil, díky čemuž mě ani tolik nebolelo zápěstí. Chvíli jsme tak lítaly za míčkem, no a pak hra. Jak to dopadlo, nevím. Ale zatím to byl nejlepší výkon z mé strany, ukazuje se, že pólo má i svá pravidla, takže třeba nemůžete křížit linii míčku nebo zastavit s koněm nad míčkem (ano, to by mi šlo).
Dále jsem zkoušela na dlouhé stěně přeskoky ve cvalu (tedy to, že kůň začne cválat jakoby na "druhou ruku" a musí změnit v běhu "nohosled"), což bylo príma. 
Koně opravdu ťuti, jsou připraveni naprosto na vše. Ha. Snad až na nečekaný výpadek všech reflektorů uprostřed tahu na branku v plném tempu a desetiminutové postávání v naprosté tmě. Tak jsme si alespoň užily i Britský venkov při hvězdách.

Pan rozjímatel

Neděle je tu, a tím pádem trocha přispání až do devíti hodin. Snídaně byla dole ve společenské místnosti, takže nám z hlavní jídelny dopravili croissanty na nahřátí do trouby, lupínky (tedy pošácky řečeno cereálie), jogurty, džusy a všechno možné. Bylo to prima a konečně člověk mohl snídat v pyžamu.
No a to byl začátek celého odpočinkového dne, který snad vyrušil jen oběd, jako vždy Sunday roast, dnes to byly hovězí plátky.
Odpoledne, ač se to nezdá, je docela dlouhé, no a mně se nechtělo být pořád vevnitř, takže jsem si vzala noty a vyrazila do music departmentu. Rozhodla jsem se okupovat místnost "Verdi", která měla skvělou akustiku. Výhoda je, že o víkendech v celé budově nikdo není, takže můžete vyřvávat, jak chcete, a nikomu to nevadí. Snad to nebylo slyšet vedle v jídelně...
V půl sedmé nám začala kaplea já jsem zase mohla provětrat své formální svršky (ty černé silonky jsou naprosto nezničitelné, takže těch zbylých sedmnáct mám pořád v šuplíku).
V kapli opět svíčičky a rozjímání nad frází "forgive us our trespasses as we forgive those who trespass against us", tedy ta část o vzájemném odpouštění. Pan rozjímatel se nám to snažil udělat user-friendly, takže nám vyprávěl o tom, jak píše dlouhé maily, a jak se snaží je zkrátit. Krásné historky o svých problémech s mailováním, které zdánlivě vůbec nesouvisely s danou frází, nakonec nějak záhadně napasoval na téma odpouštění a očividně mu to dalo hodně práce.
Po modlitbě za události v Pařiži jsme se navrátily do Housu a já se teď pustím do další četby, Oidipa už jsem zvládla v Praze, takže by teď měla zbývat legenda o sv. Kateřině. Tu jsem nemohla najít, ale dostala jsem skvělý nápad, že by to mohlo být na uložtu, které tady kategorizují jako stránku s obsahem pro dospělé, takže se na ní nelze dostat. Zaúkolovat jsem tedy zbytek rodiny, který našel, takže moc děkuji. :)

Odpolední šlofíček

Ranní ospalost se bohužel změnila v ospalost celodenní, snídaně v půl osmé jako vždy, ještě jsem před tím vyzvedla Rebeccu, se kterou vždy ráno chodím do Willisu, a pak jsem měla double lesson volno. Dodělala jsem tedy přípravy a následoval business.
Po obědě jsem zázračně pročetla všechny poznámky z Prahy a skončila už ve tři, což jsem opravdu nečekala, ale mělo to ten efekt, že jsem byla ještě ospalejší.
V půl čtvrté jsem se tedy rozhodla se na chviličku natáhnout. Haha. Asi všichni víme, jak takové natáhnutí dopadá, ještě když venku prší.
Probudila jsem se v pět hodin s nulovou představou o tom, kde jsem a proč je venku tma a v pokoji se svítí. Měla jsem ještě méně energie než v těch půl čtvrté, taková mírná nepoužitelnost a divný pocit, jako by mi pulzovala hlava.
Nakonec jsem ale zvládla zbytek večera fungovat, k večeři citronový dort a seafood rizoto, kde byla jen asi jedna zapomenutá chobotnička.
No myslím, že nejlepší bude, když zas půjdu do hajan.
Tady je ještě odkaz (dám jej i vpravo na lištu) na můj dotazník o školním a jiném stravování, ze kterého pak budu dělat esej na angličtinu, tak pokud jste jedním z navštěvovatelů Keplerova ústavu, můžete mi přispět svými odpověďmi :)

Požár zažehnán

a tady bylo parents meeting

Opět vítám ponocující čtenáře, kteří se nezalekli spustit počítač ve zlověstný pátek,

doufám, že jste také tak rádi za to, že zítra už je víkend.
Dnešní dopoledne zasvěceno chemii, kterou jsem úplně nezvládla, ale nakonec se ukázalo, že se daná látka ještě neprobírala, takže moje marné snahy to pochopit z internetových zdrojů nakonec nebyly tak deprimující. K obědu pastinákový krém a pak teprve začal maraton vyučování.
K večeři (to jsme to odpoledne vzali hopem) byl chésekake neboli číský dort, který byl naprosto skvělý. Až přijedu dom, musím konečně něco upéct. A když už jsme u pečení (Terka, mástr oslích můstků), co všechno se tu nespeklo, když jsem na půl hodinku odešla na reeling! V jižní kuchyňce začal hořet toaster, recepční vše zachránila, ale smradu jak v hradu a všude to tu páchne po opečeném chlebu.
Sbor opět s mým oblíbeným profesorem, bohužel venku bylo dnes sedm stupňů a já jsem byla líná si na sebe brát více vrstev než košili, tílko a sako, což není úplně adekvátní, takže jsem trochu mrzla. Příští pátek je první vystoupení, kde zpíváme ty dvě největší melodické líbivky, takže to bude zajímavé. Pak ale přijde někdy ta mše, se kterou se babráme, kterou psal nějaký polohluchý negramota, který na ty archy namastil náhodné harmonie a v místech, kde se člověk začíná chytat dostal tik v deltovém svalu a načáral tam noty které rerodukuje denně naše pračka. Takové náhodné vrzy.

Literární výplody a zeleninové kaše

Včera jsem šla na kutě už před desátou hodinou, což se ukázalo jako skvělý nápad, neboť jsem dnes měla zázračně velké množství energie a bolest hlavy zmizela. Jinak večerní přednáška byla suprová, povídání o úskalích sociálních sítí, a zajímavé zjištění, že je to první přednáška s přednášejícím mužem. Na tom by tu mohli trochu zapracovat, myslím, že mít učitele a učitelky tak půl na půl je ideální, a Kepler je v tomhle velmi dobrý.
Nakrájení banánu do ranního jogurtu s vločkami nakonec bylo daleko lepší, než jsem, jako odpůrce banánu ve všech formách kromě samotného banánu, očekávala.
V kapli už máme za sebou povídání o chlebu, přesně jak jsem předpovídala, asi si založím nějakou tarotovou věštírnu nebo tak něco, to bude zlatý důl.
Potom jsem chtěla začít psát esej na Odysseiu, ale postel byla o něco lákavější, takže jsem ještě hodinu doležela a pak si začala lámat hlavu nad tématem ve snaze zjistit, co by mě v souvislosti s Homérem  zajímalo a nad čím bych chtěla dál hloubat. To se zadařilo, takže jsem esej dopsala než jsem šla ve dvě odpoledne na business. Byla to i trochu úleva, zapřemýšlet si na chvíli v češtině. Ještě musím ale udělat double check kvůli pravopisu...

 obří strom na dvoře

Po svačině ještě němčina, má esej na homosexuální partnerství měla tak geniální název, že se mě učitelka zeptala, jestli jsem na něj přišla sama. To jsou moje problémy. Možná to nebylo tak geniální, jenom si třeba naše lektorka myslí, že jsem literární dřevo, ale ten nadpis byl vrchol mé kreativity. Vesměs mi sdělila, že to je "interessant", ale mám devět z deseti, což je uspokojivé.
Z Case study na Tesco, kterou jsem psala přes half term mám osmdesát čtyři procent. Vesměs mi bylo vyčteno (zajímavé, dává to symsl, i když napíšu vytčeno), že udávám málo příkladů z konkrétního zadání, ale u mnoha odstavců bylo zas napsáno "great analysis", což je pěkné.
Spolužačkám naše učitelka sdělila, že budou mít na konci určitě ej stár (tedy nejlepší známku), čemuž jsem se nestačila divit, přihlédnu-li k faktu, že hned vedle mě sedící měla čtyřicet procent, což je pětička a takhle by to dál nešlo, beruško. Svatá to slova. Dotyčná byla ale úplně v pohodě a učitelka taky. Prostě chybami se člověk učí...
Jinak to vypadá, že přípravy teď pohltily celou školu, člověk slyší všude jen "I have so much prep to do", že se tato fráze skoro stává typickým iniciátorem veškeré konverzace. Takový daunhauzácký endemit.

Ladné skotačení a kapybary

Octavia včera slavila sedmnáctiny

A máme tu Martina bez jakéhokoli Martina v akčním rádiu jednoho kilometru, ale co se dá dělat. Business se přesunul na pátek, takže dopoledne čas na přípravy na business, jak produktivní.
Po obědě fitness, tentokrát tancování. Ano, ano, tancování. Moje noční můra a postrach všech s koordinací horních a dolních končetin na úrovni postřelené kapybary nabyla bohužel reálné podoby. Což o to, reeling je taky tancování, ale to připomíná spíše klasický tanec, tohle byla ale jakási kombinace hip-hopu, tedy spíš hip nálady a hopů více než všech dob v hudbě. Tady mi nějak selhala větná struktura. Tedy znovu, kombinace hip-hopu a fitness, díky bohu za to fitness.
Naše učitelka zvolila styl oční linka pět centimetrů a stíny do půli čela, což je mírná hyperbolizace (a to je zase oxymóron nebo laicky řečeno blbost).
Po tomto výkonu na mě padla únava a celková malátnost. Večeře stav trochu zlepšila, pastináková kaše je další můj gastro tip, je to naprosto skvělá věc, která obsahuje snad všechny prvky periodické tabulky, horu vlákniny a vitamínů až na střechu. Mám v sobě teď asi půl kila (tedy asi ne, ale prostě hodně).
No a ještě nás čeká přednáška o Internet safety, i když postrádám smysl, vzhledem k tomu, že zdejší IT oddělení prakticky vymýtilo a zablokovalo cokoli, před čím by nás mohli v přednášce varovat.
Já půjdu dnes na kutě velmi brzy, ještě mě pořád bolí třísla po pólu, protože prakticky pořád ve třmenech stojíte. Ale nebojte, v Praze budu jako na koni, vždyť už vám tam dnes jeden na takovém bílém přijel...

Trocha koňaření a patálie s rovnátky

a naše úžasná opatrovatelka

Když jsme se včera večer vrátily z póla a byly otázány, kde že jsme to byly, začala Ashton popisem našeho řidiče jako "man in a van", takže z nás udělala rebelky, které po nocích naskakují do aut k podezřelým individuím.
Takhle to pochopitelně nebylo, zdejší daunhauzácký (to vypadá velmi zajímavě takhle napsané) řidič mě a dalších sedm mladších holek odvezl do Hampshiru, kde jsme jako minule vzaly poníky na venkovní arénu a hodinu s nimi lítaly sem a tam, což je náročnější než se zdá, takže někteří skončily nakonec jen v tričku.
Můj poník byla Tetina, podle informací nejstarší klisna ze všech koní tady, která byla fajn, ale neměla nijak velkou potřebu nikam spěchat, takže pokud byl míček od nás tři metry, tak jste se mohli stavět na hlavu, ale těch pět kroků prostě neudělala. Než jsem jí dokopala k pohybu, tak se tam vždy vecpal někdo jiný a míček byl v tahu. No a pak jsme letěly za míčkem a zase skončily tak, že jsme stály asi dva metry od něj. Řekla bych klisna pozorovatelka...
Holky hrály dobře, na rozdíl ode mne se umí strefit, ale v autobuse, kdy já nejradši myšlenkově vypínám, nezavřely pusu, což bylo značně úmorné. Jinak jsem úspěšně dala jednu branku, tak alespoň něco, a v rajtkách se taky líp sedí. Nejlepší vlastností Tetiny byla schopnost točit se na místě, myslím tedy organizovaně se točit, takže jsme mohly okamžitě měnit směr, když se trajektorie míčku změnila.
Dnešní program pak typicky úterní, recepční mi zařídila termín u ortodoncisty v Newbury kvůli mému prasklému kroužku, takže jsem měla místo basketu taxi tam a zpět a už mám spravená rovnátka, což je hrozně fajn.
No a ještě mě čeká přednáška z ekonomie, něco o tom, proč jsou některé země chudé a jiné ještě chudší. Na slyšenou, komentáře vítány.

Možná mě na videu i najdete...

Své brownies počiny můžete prezentovat v komentářích, ale nyní rekapitulace včerejšího epického večera. Jak řekl Šachista: „Hlavně se tam neuposhuj,“ no, to jde dost těžko…

Po zkušenosti s Harrow jsem vyrazila trochu po sedmé, ale Eton měl asi rychlejší autobus a dorazil přesně. To ale nevadilo, protože na začátku je "konverzace před stoly". 

U toho našeho byla zajímavá skupinka. Naproti mně seděl hoch s červeným motýlkem, který měl podle svých slov metr devadesát pět, a vlevo druhý, který byl ještě vyšší. No a hned vedle mě seděl Ludo, při jakékoli zmínce tohoto jména jsem měla záhadnou potřebu začít se zakuckávat v nemalých návalech smíchu, ale tomu i nahrávalo oblečení. Tento Skot přišel v kiltu, zeleno-růžových pletených podkolenkách, černém svršku s dvěma řadami zlatých knoflíků a nařasené bílé „tie“ styl Jane Austenová. Fashion class numero uno ála bryndák mit pyžamo.

náš sympatický stůl

Večeře vynikající, po odpoledním brownies další čokoláda, tentokrát koláč a uvnitř ještě teplý tekoucí čokoládový krém, k tomu mint ice-cream, takže dohromady něco jako After-eight. Omnomnom. Konverzace mnohem, opakuji mnohem lepší než minule, Ludo se snažil porovnávat účast na reelingu v naší a jejich škole a při snaze spočítat procento účastníků z ročníku dospěl k „a lot“ a byl vyřízen. Hoch naproti se zas příjmením vtipně jmenoval Drinkall, čemuž zas tolik nedostál, ale jiní chlapci se už při příchodu vrhali na stolek s aperitivy, dokud jim nebylo řečeno, že pro každého je jen jedna sklenička, čímž pro ně smysl večera končil.

Po večeři přesun do sportovní haly na reeling, tanec s již zmíněným Willem byl na vydechnutí plic. Měl očividnou radost z části, kdy dívky dělají otočky, místo dvou otoček jsem tedy dělala čtyři (na každou dobu jednu), které on pokaždé uváděl slovy „twirl!“ a měl nesmírnou radost, zatímco sám stál vedle. Po otočkách byla část á la polka, kterou pojal stylem "letíme kupředu a předběhneme polovinu haly". Asi nějaký sportovní zapálenec.
V dalších tancích jsem značně tápala, ale vlastně i bez potuchy o tom, co děláte, jste schopni vše zvládnout, pokud váš partner ví, co dělat. Někdy jsem netušila vůbec, kdy jsou otočky, kdy je "set" a ke kterému klukovi z té celé řady mám jít. Naštěstí vás partner vždy dovede ke konkrétnímu protějšku, takže se o to nemusíte starat. Fergus k tomu ještě vždy přidal představení daného hocha, takže jsem poznala v průběhu písně asi dvacet kluků, jak jsme se postupně posouvali řadami. Nakonec ještě v Housu zbytek Downtonu, no prostě krásný večer, opravdu, jeden z nejkrásnějších.

Kuchaření s Térou - Marshmallow brownies

Ano, všichni jsme nedočkaví na zápis z akce s Etonem, ale to až zítra, teď tu je další epizoda mých skvělých receptů! Malá rada předem. Máte-li plynový sporák se skleněnou krycí deskou, je dobré ji nejprve odklopit, a pak teprve umístit kastrůlek na vařič. Pokud položíté své náčiní na ono prosklené víko a zapnete plyn, bude to sice vypadat krásně, ale nic se neohřeje, takže možná po pár minutách marného čekání dospějete k rozpoznání problému a odrovnáte všechy okolo svou gastronomickou profesionalitou. Asi nemusím poukazovat na to, komu se tento kousek s nahříváním skleněné krycí desky povedl...



1. Troubu předehřejeme na 190 stupňů a plech vyložíme pečícím papírem








2. Na sporák (po odklopení desky...) dáme kastrol s vodou (tak 5 cm), a do něj vložíme velkou mísu s 240 g másla a 150 g horké čokolády. Vodu udržujeme těsně před varem a rozpustíme tak směs v míse.








3. Vedle smícháme 60g kakaa, 150g mouky a půl kila caster sugar.









4. Po vychladnutí rozpuštěné směsi másla a čokolády smícháme s kakaovou směsí a přidáme pět rozkvrdlaných vajec a marshmallowny. Dle receptu jich má být 150 g, ale my jsme použily ani ne půlku. Marshmallowny v troubě naběhnou a pokud přes to nedáte alobal, tak se spálí marshmallowny a těsto nebude ještě hotové. My jako jediné s málem marshmallownů jsme tento problém neměly.




5. Těsto vylijeme na plech a pečeme po dobu 20 minut. Před nakrájením necháme vychladnout. Omnomnom

Tři vykřičavníky pro můj bratr Max!!!

moje British snídaně

Tento víkend je zcela klidový a relaxační, bohové se nás rozhodli jen zničit, takže jsem během businessu měla pocit, že se do našeho okna propadne alespoň jedna peň nějaké zdejší borovice, ale nestalo se. Mimochodem na hodině jsme byly jed dvě, plus učitelka, samozřejmě.
Dále oběd, což byly překvapivě dobré rádoby knedlíky, kachní maso, tuňák, fazole a čokoládový koláč. Další z mých šílených kulinářských kombinací, ale můj kachní žaludek vydrží vše.
Odpoledne jsem připravovala překvapení pro mou Barušku, které dostane snad někdy okolo čtvrtého prosince, a potom jsem vybarvovala nějaké ornamenty na přáníčku, která pak rozesílají nemocným dětem do nemocnic, aby měly radost. Konečně se projevily mé artistické vlohy a spící Picasso, takže se musím držet, abych tu po stěnách nekreslila fixami holubice a Avignonské slečny.

updatovaný klub umělkyň

Nakonec se hovor u vybarvovacího stolu stočil i k jazykům, všem možným, a snaze zdejších umělkyň vyslovit "ř" a opakovat české hlášky typu "na zdraví" a "všechno nejlepší", což mi připomnělo jednu scénu ze Tří mužů, kde se George snaží vést ve své mateřštině konverzaci podle jazykové příručky, tím, že nakráčiv do obuvnictví začne větou: "Bylo mi řečeno, že zde máte botky na prodej.", na což obchodník odpovídá "A k čemu myslíte, že si je tu skladuju? Abysem si k nim čuchal?", no a celý hovor, pak George rychle ukončuje slovy stále z oné zázračné knihy: "Přijdu jindy, až mi snad budete moci ukázati více botek. Zatím adieu!"
A má to, prodejce. Dívkám se bohužel nepodařila tato krkolomná hláska vyslovit a jejich "pozdrav Pánbůh" znělo spíše jako povel velitele ruských ozbrojených sil, ale asi jsme začaly příliš těžkou úrovní.
Já tu zas ale nechápavě zkoumala jednu z dalších dívek, když se mě otázala, zda nechci "date" a já na ni zírala ve snaze pochopit, jestli se mi snaží někoho dohodit, či zda tu funguje nějaká seznamka, než se vyjasnilo, že nemyslí date coby rande, ale date coby datle, což mi zajistilo důstojnost prvotřídního imbecila a zbytek stolu lehnul v křečích. No co se dá dělat.

A naše učitelka na business je těhotná...

artistické foto pavučiny

Dnešek byl nějaký opravdu dlouhý. Ráno jsem po snídani musela opět zaplout do peřin, neboť se tomu nedalo odolat a moje mozková centra jaksi vypovídala službu až do desíti hodin.
Následně jsem se odhodlala k pokračování v četbě, a ejhle, posledních dvacet stran je seznam jmen, takže dočtenu a zapsáno a hurá, děkuji všem za psychickou podporu.
Od půl jedenácté jsem se vydala do Willisu doučovat Lucy němčinu, ale polovinu času jsme prokecaly, což ani jedné až tak nevadilo.
Na designu už se rýsuje (see what I did there?) můj druhý projektík no a hned od pily a šmirglu jsem běžela na večeři a sbor.
Náš sbormistr zpívá svou fistulí snad lépe než my a asi jako jediný zvládá čtení z partu. Začali jsme nové písně typu koleda-rolničky-ding-dong a podobně. Už se těším na první vystoupení, dvacátého listopadu to začne.
Potom jsem ještě nakoukla do Aisholtu, kde měl náš House reunion, takže se pilo nealko Mojito a jedli sušenky a krekry se salsou, tedy tou omáčkou.
No a teď hurá na reeling a pak opět zavítám do náruče mé drahé matrace, na níž teď sedí Máňa. To je moje plyšová opice, neví-li někdo... Asi jsem ještě horší než běžná česká rodina, která si pojmenovává vánočního kapra, když uvážím, že mám pojmenované topení, lux, opici a všechna rodinná auta. Je to se mnou opravdu špatné; to bude ten časový posun a anglický podzim.

Homér a workshop komunikace

Ráno jsem dospěla ke skvělému zjištění, a to, že v Odysseji nejsem na straně dvě stě padesát, ale tři sta padesát, což je o pětinu víc vepředu, takže jsem ze sebe měla radost.
Co se právě děje: Odysseus se rozhodl pobít zpupné ženichy, aby mohl opět pobýt se svou ženou a zapomenout na svůj dlouhý pobyt v dalekých končinách.
Homér se krásně vyžívá v celé hekatombě, v tratolištích a kácejících se hlavách ženichů, ale alespoň už je Odysseus doma a může to za třicet stran skončit.
Díky svým skvělým čtenářským schopnostem jsem už za stranou čtyři sta sedmdesát a připadá mi to stále více redundantí, jak frázemi typu "když potřebu jídla a pití ukonejšili" a "jaká to slova ti vyklouzla z ohrady zubů", tak tím, že svůj příběh vypráví Odysseus různým lidem stále dokola.
Moji největší oblíbenci, co se hlášek týče, jsou ale tito: "Télemachu, už všichni tví druhové holení krásných u vesel sedí"...neboť Homér se vyžívá ve statných plecích a plnosti v těle.
A největší perla pak z části, kdy navrátivší se Odysseus prohlíží svůj luk a ženiši jsou z toho velde. Jeden z ženichů totiž prohlásí
: "Jaký to zkoumatel luků a tajemný znalec tu vyvstal! Kterak jím v rukou otáčí stále sem tam ten obejda v špatnostech zběhlý."
No a to byl největší zážitek dne. Po večeři byl workshop na komunikaci, kde nás dvacet postupně vyprávělo jednu svou příhodu a jaká to pro nás byla výzva. No, tahle část se mi úplně nelíbila, ale jinak to bylo lepší než minulý workshop kreativity, kdy jsme kreativně netušili, co se po nás chce.
Zítra je dlouhý den, tak dobrou noc a pokud vám má literární vsuvka přijde irelevantní, pak máte pravdu, je irelevantní. Vězte ale, že pokud se prokoušete tolika stranami jiskrnooké Pallady, udatných reků a ochotných klíčnic, pak bude zkoumatel luků věc nadmíru záživná.