Londýnský speciál - Wallabies alias wannabes

Mám teď sice manželskou postel pro sebe, ale nějak to není ono. Ach jo.
Počasí dnes nečekaně příznivé, takže jsme byly k poledni s Bárou spazieren gegangen tady kousek po Wimbledonu, doplnily jsme finance na Oyster karty a pak se najedly v Nandos. Vzhledem k tomu, že mě při minulém exeatu Laura s Mo kladly na srdce, abych Báru vzala do Nandos až tu bude, tak se to prostě nedalo nesplnit.
Pak už si Bára jen vyzvedla kufr a jely jsme na Heathrow. Když jsem dorazila domů, tak to teprve na mě nějak dolehlo...., ale co se dá dělat, za měsíc a kus jsem zas doma a Bára podle zpráv v pořádku v Praze.
Moje cesta ale nejdřív pokračovala do centra asi přes hodinu, protože řidič metra asi poprvé viděl koleje nebo co, takže jsme se ploužili tempem nula a na zastávkách málem začínali couvat.
Z Picadilly Circus jsem upalovala dolů na Trafalgar, kde už bylo spousta lidiček v oranžových vestách, kteří měli za úkol nikoho již nepuštět do středu náměstí, protože u hlavní obrazovky bylo přecpáno. Ostatní tedy zůstali u třech postranních big screenů dole, kde zadní řady stály a přední seděly. Finále rugby tady zastavilo provoz.
Přišla jsem ke konci první poloviny a užila si zbylých čtyřicet minut, kde bylo pár dobrých momentů, krásná střela Dana Cartera pro All Blacks a pak další novozélandská akce, když australská ofenzíva selhala a nestačila se divit, kdo jim to běží přes tři čtvrtiny hřiště zpátky s šiškou.
Převaha černých triček v obecenstvu zcela jasná, australští fanoušci vše kompenzovali silou zvukových projevů a plesáním nad "Berniem", když byl v záběru Foley s krvavým uchem.
Bohužel bylo patrné, že Wallabies nemají šanci, ale výsledek je důstojný a zážitek to byl krásný.
Nakonec jsem se prodrala až na Embankment na District line (Picadilly Circus je Picadilly line) a odtud až do místního Tesca pro večeři a domů. Tedy domů, ne domů domů, jistě chápete, myslím provizorní domov...no nebudeme se v tom ještě více motat, protože teď jsem doma, ale doma doma jsem vlastně v Downe Housu, takže doma, tedy v Praze jsem doma doma doma, což je megainception a na takové myšlení teď nemám sílu.
Cesta byla opravdu strašidelná, potkala jsem asi půlku zdejšího obyvatelstva v halloweenských kostýmech, běhající po ulicích s košíky na sladkosti a před domem jsem narazila na lišku, ano, na lišku. Dobré noci přeji všem, dočetla jsem poznámky z chemie, takž emám radost a vy ji mějte též. 

Londýnský speciál - trocha mormonismu

Dnešní program se skládal z muzikálu a z toho ostatního. The Book of Mormon je představení dvě a půl hodiny dlouhé, v divadle kousek od Trafalgaru. Správně architekti budovy pochopili, že dámským záchodům je nutno obětovat přibližně stejný prostor jako celému foajé, a i tak tam byla fronta.
Ač jsme obě dvě měly šaty, vypadá to, že ostatní šli rovnou z práce, tedy někteří v obleku, jiní styl farmář. Většinou je ale v sále stejně zhasnuto, takže to nikoho nepobuřuje...
Muzikál byl opravdu dobrý, celkem vystupovalo asi patnáct mladíků v košilích, kteří ztvárňovali šiřitele mormonské víry, a pak tam bylo pár africky vypadajících lidiček, kteří představovali africké domorodce, jak jinak.
Hlavní postavy dvě: jeden mormonský misionář, hezký egoistický náboženský zanícenec, kterému se všechny plány hroutí, když zjistí, že jede lanařit lidi do Ugandy, druhý nerdovský méně fyzicky vypracovaný brýlatý ťunťa, který až příliš chrlí sexuální narážky a domyslí si prakticky polovinu celé víry, jen aby místní přesvědčil ke konverzi.
Společná taneční čísla velmi povedená, obzvláště step dělá velký dojem a hlavní ženská postava, domorodkyně, zpívala opravdu neuvěřitelně. Většina písní ale končí na tomtéž předvídatelném akordu, tedy taková typická fanfára na koci, což způsobí, že se vám většina z nich slije dohromady.
Nejvíce to celé těží z kontinuelní parodie a ironizace celé víry a z neustálých odkazů na to, jak je mormonismus vlastně podivný.
Celkově vzato, nikdo se s tím nepáře: sprostá slova, dosti drsné vtipy a africká vesnice, kde jsou lidi happy z toho, že mají AIDS. Pokud člověk tohle přijme, je to úžasná podívaná.
Nakonec romantická vycházka k Trafalgaru, který žije rugby stánky, dál kousek podél řeky a nasvícených památek a od osmi zápas v rugby o třetí místo. Chudák Argentina, má trochu smolíčka :(

Londýnský speciál - tady už se bruslí

Zdravím všechny s další večerní zprávou. Ráno jsem vyzkoušela zdejší ovesnou kaši, ale byla natolik bez chuti, že jsem do ní musela přidat džem v poměru asi pět ku jedné, tedy pět kaše a jedna džem. Tím se chuť nepatrně vylepšila, bohužel kombinace jahodového a meruňkového se taky neukázala jako nejlepší varianta, ale co se dalo dělat.

no kouzelné

Na oběd jsme si udělaly sendvič se sýrem a šunkou a nějaké drobnosti a vyrazily na Earls court. Odtud jsme se doploužily k Buckinghamu, kde měla být výměna stráží. To, čeho jsme byly svědlky, by se dalo hodnotit spíš jako pár policistů na koni, dva kočáry a po asi dvaceti minutách, kdy jsme začínaly uvažovat o špatném datu, se stráž opravdu vyměnila. No. Dále jsme pokračovaly do natural History muzea, u nějž se stála půl hodinová fronta, protože všechen londýnský dorost se rozhodl, že chce vidět dinosaura. Bomba.
Uvnitř jsme se nedozvěděly nic moc nového, ale rozplývaly jsme se nad krásnými prostorami ala Bradavice, kam bychom rády přestěhovaly obě naše školy, protože to tam vypadá kouzelně.
Nakonec mě začala hrozně bolet hlava, zároveň jsem mírně podcenila své oblečení, takže mi byla napatrná kosa a cesta na metro byla značně dlouhá.
V obchodě jsme potkaly Gillian, která nás hodila domů, kde jsem okamžitě zvolila trasu čaj-večeře-sprcha, aaaaaa.
Nakonec jsem mrkla na poznámky a zbývá mi ještě asi pět předmětů, což není tak strašné. Eseje na buiness napsány, celkem přes osm tisíc znaků, bohužel otázky takové neurčité, na něž se těžko odpovídá. Například...Zanalyzujte, jak by mapování podílníků pomohlo Tescu ve vztahu k provozu a vlivu na podílníky. Aha. Haha. Prosím, pište, celkem za devět bodů. A to potom tak sedíte a snažíte se tam najít podmět a vytáhnout z toho základní stavební dvojici, abyste alespoň matně tušili, co se po vás chce, a i když ta slova přeložíte, pořád vám to nedává smysl.

Londýnský speciál - China town

squiwuellll

Shopping day je tady!
Středa je vždy takový ten odpočinkový den, zároveň v noci lilo a přes den bylo pod mráčkem, takže ideální na to, aby člověk zalezl do obchodu.
Jelikož Bára propadla kouzlu Hyde Parku a zároveň tahle zelená masa sousedí s Oxford street, vystoupily jsme na Hyde Park Corner a započali nákupy tam.
Při průchodu mezi stromy jsme narazily na ekipu koní s jezdci a potom se kochali veverkami, které tu jsou úplně všude a jsou ťuti.

Na rohu Oxford streetu je Primark, ale no ne...kdo by to byl tušil. Takže si Bára koupila legíny a svetr, načež jsme rázovaly dál nákupní ulicí. V již vyhlídnutém obchodě jsem si koupila vínové pončo, či ala pončo, z čehož mám radost :)
Přes Picadilly Circus jsme došly do Soho, což je čínská čtvrť, kde není nic jiného než restaurace, které jsou značně pošácké. Tam jsme vybraly jednu, kde si Bára dala sweet and sour chicken, klasika, já jsem měla tuším beef s paprikou v olejovo-sojové omáčce.
Tím jsem přesáhla doporučený příjem oleje tak na tři měsíce dopředu, ale bylo to opravdu dobré, zároveň nečekaně pálivé, protože kuchař se rozhodl sojovku trochu okořenit a zamíchat do zeleniny půl tuny česneku.
Vrcholem výpravy byla Covent Garden, kde jsou další obchůdky, které jsme jen tak prošly a vydaly se nazpět.
Cestou jsme se zržely v knihkupectví, konkrétně nad anglickou knihou o českých mravech a všem možném. Vše bylo bohužel přesné, od popisů jazyka, českých chalup a tendence zvýšené náklonnosti k vánočním kaprům, kterým některé rodiny dávají jméno...
Nakonec ještě dezertík v podobě citronového sorbetu od Haagen-dálnevímjaksetopíše.

Londýnský speciál - Spectre

ranní špička v metru

Díky Bářině četbě sportovních rubrik jsme objevily výstavu M. C. Eschera v galerii Dulwich. V devět hodin jsme tedy vyrazily na metro a s jedním přestupem dojely až na Brixton. Odtud jsme podle mapy měly jít asi hodinku, což bylo trochu nejisté, neboť jsme moc netušily, zda nějakou galerii na konci najdeme. Naštěstí jsme našly. Do budovy jsme sice vešly špatným vchodem a objevily se v zadním traktu za barem, ale žádný učený z nebe nespadl a bar ještě ani neměl otevřeno, takže jsme nenápadně prošly k hlavnímu vchodu.

Dulwich

V galerii bylo přehršle Rembrandtů a Rubensů, ale hlavně ona již zmíněná expozice, na kterou se stála fronta, a lístky byly tištěny tak, že každému udávaly, kdy může dovnitř.
Výstava opravdu stála za to. Krom známých geometrických grafik tu byly i dlouhé metamorfózy a na záčátku raná díla, kde Escher kreslil ještě "normálně". A opravdu, kreslit uměl.
Po obědě v galerijní zahradě jsme pokračovaly v cestě další hodinku do Streathamu, kde mají kino, což byl druhý bod programu.A to měl Bond včera premiéru.
Z flmu mám rozpačité pocity, chápu princip "zabít zloducha", ale celou zápletku jsem úplně nepobrala. Hlavní padouch se zkrátka ukázal jako mástr všech předešlých padouchů od Cifry až po Silvu ze Skyfallu a hrozně se tím pyšnil, aniž by ve filmu cokoli významného dokázal. Bond girls pak byly dvě, jedna ještě asi o deset let starší než Craig sám a druhá nijak oslnivá.

Dulwich college

Takže klasická bondovka s ťuti ajtý specialistou, pěknými auty, která se demolují, a Bondem, kterému chybí taková ta očekávaná lehkost, takže se skoro bojíte, aby se z toho vyhrabal.
Oceňuji ale styl Bondova oblékání, protože černé sametové kabáty jsou boží. To mě přivádí k obecnějšímu poznatku, že v Londýně nosí mužská část populace daleko více saka, kabáty, klobouky a vestičky, z čehož jsem naprosto unešená, protože saka by měl nosit úplně kažý, jelikož není nikdo, komu by sako neslušelo. No nic, zpátky k tématu.
Další půl hodinka byla pochod na metro a doma večeře, bohužel koláč od Gillian z těsta z drcených mandlí a banánu místo mouky už nezbyl...

Londýnský speciál - počasí tropical island

sofistikované rugby analýzy...

Hyde Park

Kvůli prapodivným časovým posunům a náročné turistice mám pocit, že v devět večer už je půlnoc a moje mentální aktivita opisuje křivky strmě klesající.
Dnes jsme vyrazily na South Kensington a po cestě mě "bavila" Odysseia a Bára se prokousávala všemi články o rugby, které dnešní noviny nabízely.
Na Exhibition road jsme vpluly do Science muzea, kde jsme bloudily až do oběda. Ten jsme si daly v Hyde Parku (viz mé profesionální foto), kterým jsme prošly přes Royal Albert Hall až na Picadilly a Picadilly Circus a dále pak na Trafalgar, kde je National Gallery.

Picadilly Circus

Albert monument

Národní galerie je naprosto obří, snaha projít všechno se brzo změnila v hledání známých jmen a těch také bylo požehnaně. Největším zážitkem byly Slunečnice a mostek od Moneta.
Finální zastávka v obchodu s mraženými jídly, který si nás získal ochutnávkou, a návrat domů. Bára se naučila jakési poznámky z biologie, takže jsem momentálně trochu mimo, protože z jejího výkladu o kostech, což bylo tak jediné slovo, kterému jsem z toho rozuměla, mi šla hlava kolem.
No a já se teď snažím sesmolit pět esejů na business na otázky, které jsem stěží schopna přeložit a natož je chytře zodpovědět.

Londýnský speciál - ťuti ulička

Bářina ulička

Ráno jsem si užila dovezeného českého chleba s Lučinou a po tomto kulinářském zážitku jsme zamávaly Gillian a jejímu muži, který tu chodí v péřové bundě, a vydaly se na metro.
Zdejší komplexní supersystém stanic se naštěstí dá zvládnout díky dobrému značení a mobilním aplikacím, takže jsme vystoupily na Tower Hill.

courts of justice

Začaly jsme Towerem a Tower Bridgem a potom směřovaly ke katedrále svatého Pavla. Když jsem tu byla v páté třídě, tak jsme kvůli nějaké náhlé události nakonec nešli dovnitř, takže jsem si trochu splnila resty a konečně viděla oltář a varhany, které mají píšťaly horizontálně. Nádherné, takový Mikuláš, jen trochu větší.
Dále jsme jukly na Millenium bridge a spapkaly připravený obídek a potom jsme zamířily ke Courts of Justice, které jsou impozantní. Pardon, ještě se Bára musela podívat do ťuti uličky.
Podél řeky jsme došly až k Oku a Big Benu.
A naše super turistická akce pokračovala na trase Wesminster Abbey, Buckingham a Hyde Park.
U něj je i oblouk, který značně přípomíná ten pařížský a my jsme uvažovaly o tom, že i Němci mají svůj oblouk a my máme svou obloukovou lampu. 
 Večeře zakoupena v místním supermarketu a to už bylo rugby

Buckingham

a Bára k neudržení, málem přelézala plůtky, aby nakoukla do oken obýváků na průběh rugby, no a jakmile jsme rozrazily dveře, následoval běh směr televize a teď tady plesá nad elektronickou tužkou a krásnými australskými akcemi. A Austrálie je ve finále!
Teď jdeme na večeři a devět hodin mám pokračování Downton Abbey.

Ťuf!

charitativní trh ve škole

Bus do Londýna odjížděl po vyučování ve dvanáct hodin. Balený oběd představovala houska s tuňákem, podivná sušenka, čipsy a jablko, myslím, že tohle by zrovna mohli zlepšit...
Cesta měla trvat něco okolo hodiny, bohužel to něco bylo plus další dvě. Kvůli rugby (Nový Zéland vyhrál 20:18) byla zašpérovaná půlka Londýna a k tomu jsme nemohli jet na most, protože autobus byl moc široký. Oki. Nová trasa, další hodina stání.
Ve tři hodiny jsme konečně dorazily na místo, upalovaly ke vlezu do metra, kde jsem úspěšně převedla finance na Oyster card, a pak až na konec linky na terminál tři - Heathrow.
Bára objevena na sedátkách u příletů. Aaaaaaaaaaaaaaaa......
.....představte si dvě objímající se osůbky, které vypadají jako plačíci sirotci a jsou nesmírně šťastní....
Po překonání slzavého údolí jsme zase nasedly na metro a jely přes půlku Londýna. Člověk měl na nástupištích zajímavý pocit, taková harry-potterovská atmosféra, na ceduli se vám rozsvítí šipka vždy u názvu stanice, kam zrovna další vlak jede. Krása. Osm stanic jsme jely asi hodinu.
Nakonec nás vyzvedla Gillian, u které budeme bydlet. Náš pokojík je ve druhém patře, máme vlastní koupelnu, kde je spousta šampónků a mejdlíček, a taky televizi.

šipečky...

Gillianin manžel Robin s námi domluvil plány na zítra, pak jsme měli pizzu a salát a bavili jsme se o našich školách, o Praze, rugby, Downtonu a všem možném. Robin nám vyprávěl o místní posilovně, kam chodí každé ráno na dvě až tři hodiny (bohužel nemohu reprodukovat výrazové rysy, kterými toto značně ironické tvrzení doprovázel), dále se zmiňoval o své závislosti na pití čaje a o úžasném českém pivu. Pardon, ne českém, tady jsme všude Czechoslovakia.

Čokoládový dort a jiné sladkosti

jiní koníci pro Báru

Snídaně: míchaná vejce s opečenou houskou. Po nastartování intelektuálních oblastí mozku jsem vyplodila esej na němčinu o homosexuálních rodinách a jejich problémech a strastech a snažila se zanalyzovat, zda by měly mít možnost adopce, nebo ne.
Potom jsem odchytla Meryem z vedlejšího dormu, která je z Německa, a dala jí to přečíst. Tvrdila, že je to dobré, ale v zásadě to kompletně překopala, všechno bylo "správně", ale "you would not say it like that". Takže drobný editing.
Dvě hodiny před obědem jsem zašla za Lucy, nebo lépe naše němčinářka mi doporučila, abychom se sešly. Lucy je z vyššího ročníku, bohužel v upper sixth je jich více, takže jsem zastavila nějakou dívku, která mě postupně vodila do různých pokojů, kde sice byly Lucy, ale ani jedna nebyla ta moje Lucy, což bylo značně deprimující, asi jako mít dva Henry a pak se ještě všem omlouvat, že je vlastně vůbec nechci vidět, protože jdu za někým úplně jiným.
Lucy nalezena. Dohodly jsme se tedy na každý pátek od svačiny do oběda, kdy jí prakticky budu vysvětlovat cokoli nebude chápat z němčiny, takže takové doučování, dneska jsem se jí snažila vysvětlit passive voice, snad úspěšně.
Taky to vypadá, že obě půjdeme na dinner a reeling s Etonem za dva týdny, což je bomba, až na to, že holek je sedmdesát a kluků jen čtyřicet. 
Po večeři v naprostém kalupu nastal sbor, opět krása, střídali se oba sbormistři a bylo to super.
Pak jsem zašla ještě jednou na večeři, tentokrát do druhé jídelny, neboť tam měly čtyři dezerty, omnomnom. A to jsem nevěděla, že Angela má narozeniny, takže po příchodu ještě obří kus čokoládového dortu!
Jinak vše ostatní snad zařízeno, zítřejší transport do Londýna, Bára, aaaaaaaaaa, a balení zvládnu ráno.

Pólolololo

Ještě než začnete číst, vězte, že pólo je naprosto boží, áááá, no prostě boží.
V šest hodin jsme byly obdařeny náhradní večeří, což byla Marska, balíček čipsů a jablko, po čemž mi bylo trochu těžko, ale to už jsme uháněli po dálnici kamsi na ještě větší "venkov". Za tři čtvrtě hodiny a za úplné tmy jsme dorazili před stáje, kde už bylo nachystaných sedm koní.
Helma vypůjčena, naštěstí jakžtak plnila funkci, rukavice se tu také našly.

můj koník po výkonu

Moje skupinka "zkušených" nasedla jako první a vydala se do naprosté tmy, kterou se šlo na asi dvě stě metrů vzdálenou písčitou arénu s reflektory.
Pocit: podivné. V levé ruce držíte dvoje otěže a v pravé máte obtočenou pálku či hůlku či prostě kus dřeva. Můj koník reagoval naprosto skvěle, částečně na pobídky nohou, ale hlavně, a to je zajímavé, na otěže.
Tahle zvířata jsou tak jemná v hubě, až to víc nejde. Při natažení ruky s otěžemi trochu víc k uším jim dáváte s adekvátní pobídkou prostor běžet, s jemnými posuny vlevo a v pravo zatáčí a s položením rukou zpět k sedlu, a tedy mírným přítahem, brzdí, opravdu rychle.
Poznatek jedna: nedávejte ruku příliš přes kohoutek, koni se to nebude líbit. Poznatek dva: sedlo nemá kolenní opěrky, takže se není čeho držet a ruce máte v luftě. Haha, a máte to.
Nejdříve jsme se každá marně snažila trefit do svého míčku, a pokud už, tak ho odpálit o více než třicet centimetrů. Můj kůň měl zajímavou tendenci chodit přes míček a kopat do něj, čímž mi sice usnadňoval práci, ale občas jsme se netrefili ani jeden.
Koně jsou taky dost souteživí, neuvěřitelně snáší kontakt s ostatními koňmi,... jen ten můj všechny kousal, takže paráda.
Na řadu přišly zkušební cviky jako "přejděte tam a zpět jízdárnu s míčkem", což znamená, že se prakticky točíte dokola, neboť nejste schopni to odpálit (pravda, v rychlosti to jde snáz).
A konečně hra. Deset minut v chumlu, kde se snažíte dostat míček z pod kopyt vlastního koně, nebo prostě jen tak pocválávat či klusat. Při jednom takovém cvalu jsem málem skončila někde v písku, když do mě najela jiná dívenka a já brzdila příliš rychle, ale díky tomu, že byla natlačená na mě, mě zase dostrčila do sedla, takže vše zachráněno.
Myslím, že jsme nakonec prohrály, ale to bylo celkem jedno, podařilo se mi uhrát dvě branky, což je úspěch. Po nás ale šla na řadu skupinka "o něco méně zkušených".
"How do I walk?", "Why does not it move?" a podobné vykřiky doléhaly k našim postranním lavičkám. Obdivuhodné, že se úplní nováčci nebáli a alespoň krokovali.
Na place byli tito asi polovinu času a ke hře se ani nedostali. Ano, už taky pochopili, že brzdit se nedá zvednutím ruky.
A pak šupky dupky do busíku a do postýlek. A poslední poznatek: pálku máte obmotanou okolo ruky docela pevně, takže vaše zápěstí odnáší veškeré údery a momentálně se mi mírně třesou prsty a zuby si čistím s přestávkami, protože držet kartáček je značná fuška Zajímavé, že moje druhé zápěstí je na tom podobně, a to žádné údery nesnášelo... Mějte se krásně :)

Boxování stylem ninja in slow mo

Kupa mého špinavého prádla byla úspěšně odvalena do košů na vyprání a dorazily dva pohledy, hurá, děkuji mnohokrát. Jeden z nich byl adresován pouze do města Cold Ash, aniž by uvedl jméno školy, takže obdivuhodné, že mě místní pošťáci vystalkovali.
Na businessu nám na exeat zadala pět otázek, z nichž každá je asi za dvacet "marks", tedy jinak řečeno zadala nám pět esejů. Takže budu v Londýně studovat operace Tesca, už se nemůžu dočkat.
Přináším další kulinářské vychytávky: tedy za prvé, čočka na studeno s olivami, fazolemi a sušenými rajčaty, určitě to zkuste a pak taky dojdete k závěru, že sušená rajčata příště lépe vynechat.
Za druhé, používejte koření, tady sůl používají snad jen při hodinách chemie...
No a nakonec fitness. Půl hodinka podivného boxování, burpees, lunges, squats a cvik superman, tedy "myslím si, že letím, i když neletím" .U mnohých to bohužel končilo fází "myslím si, že letím, a padám", nebo "nebudu si nic nalhávat a spím".
Tak dobrou noc, zítra očekávejte, pokud vše dobře půjde, komentář k pólu :)

Cous cous (čti kus kus, nebo kous kous)

Exeat se blíží, i lístky na Book of Mormon již dorazily, takže už jenom tři dny a kousek.
Vyučování už je v duchu "ať už to máme za sebou", ale přesto jsme na němčině trávily zajímavé chvilky debatami o registrovaných partnerstvích (Eingetragene Lebensgemeinschaft) a zda s tím souhlasíme, či nikolivě, a jak je to se zákony, daňovými úlevami, dětmi a poslední vůlí. Tím nechci nijak uvádět předčasnou smrt a sexuální orientaci v korelaci (tady se nechtěně projevuje můj básnický genius), je to jenom jedna z otázek spojených s tématem. A hned pro velký úspěch esej na téma výhody a nevýhody Regenbogenfamilie (duhové rodiny).

Z vánočních koled jsem přešla ke stavu "změna PC tapety na vánoční elfy a stromeček".

Po designu a basketu jsem pokračovala v agitaci za zprovoznění VPN portů, neboť mi sdělili, že je bohužel nemohou povolit, ale že mám zajít na IT support najít nějakou alternativu. Haha. 

Tak jsem se opět vydala do již známé chajdy, kde je má návštěvnost skoro denním pravidlem a kde jsem opět dřív, než se za mnou prve zavřou dvéře.
U přepážky opět jiný chlapík, což je dost obdivuhodné, že jsou ještě tací z IT suppportu, které jsem při svých návštěvách nepotkala a nekonfrontovala je svými problémy. 

Takže nová tvář pro mě, bohužel ne tak úplně vice versa. Po třetím slově, ke kterému jsem se dostala, se dotyčný usmál a oslovil mě jménem, takže to vypadá, že jsem úspěšně zaměstnala svým mailem celý technický department, a každý ví, kdo je ten jediný člověk, který tu řeší něco jiného, než ID, rozbitý displej a tiskárnu. Prý se zamyslí přes prázdniny. Aha...haha. Tak fajn.

Začínám poslouchat koledy...

Stále nekončící seminář HERS, zdá se, po asi třech avízech a čtyřech nenaplněných koncích, proběhl dnes naposledy. Vyslechly jsme pět z nejlepších prezentací o všem možném, Richardu III., zvířatech coby donorech orgánů a opět něco málo o ekonomické nerovnosti.
K obědu opravdu skvělá sweet potato polévka a rýžový nákyp.
 Na designu jsem dodělala svůj fenomenální výtvor, který je poněkud větší, ale je ťuti.
Po půl hodině, kdy jsem rozšroubovávala to cosi, do čeho se zatočí žárovka, a z rozštípnutého kabelu tam připevňovala drátky, se ukázalo, že druhý konec kabelu, kde jsem udělala totéž, se nejdřív musí prostčit tím prkénkem, na němž to celé stojí. Takže hezky znova rozmontovat, oddrátkovat, prostčit a zase sešroubovat. Ale svítí.
Po vyčerpávajícím dni  nastal od půl sedmé workshop o internshipech, což je něco jako krátká pracovní praxe před či po studiích ve, finančních firmách.
Přišlo pět naspídovaných studentíků, kteří všichni pracují vedle v Newbury (nebo, jak někteří neangličtináři říkají Nojbury, ale ti také říkají Hísrow a pakyt lanč, po čemž já se válím kdesi pod deskou v křečích).
No a tito experti nám dvě hodiny říkali o svém pracovním dni, co psát na CV, jako třeba jméno a zkušenosti, nebo třeba že součástí výběrového řízení je oběd.
O přítomnosti oběda nám vykládal jeden z přednášejících, o němž se pak na záchodech strhla velká diskuze, převážně kvitující jeho vzhled hláškami tipu "he is soooo fit" a "have you noticed his arms?"
Celkově ale téma myslím bylo důležité a mnohé se z něj odnést dalo, jenom toho na mě v pondělí na večer bylo trochu hodně a nebýt velkých chocolate cookies v polovině, které hned zmizely, asi by to bylo mnohem méně radostné.

Vítězem se stal Holcombe s Oliverem Twistem

obchůdek

Jít spát v půl desáté nakonec nebyl vůbec špatný nápad, takže se dnešní vypětí dalo zvládnout.
House drama, tedy něco jako přehlídka hereckých talentů (a těch bylo požehnaně) a sborového jekotu v týmových barvách.
Každý House měl představení půl hodiny dlouhé, ale s pauzami a hodnocením to zabralo celý den. Zároveň se ukázalo, že člověk může jít jen na tři představení, ale díky lístkům navíc jsem viděla všech pět, a stálo to za to.
Každý kousek měl propracované kostýmy, líčení, choreografie, světelné efekty a hudební čísla. Zajímavé bylo, že nejlepší herecké výkony obdržely (až na jednu) mužské postavy, ať už to byl Bill Sykes z Olivera Twista, tatínek z Marry Poppins nebo Bugsy Malone.

Tim Rice a spol.

Celým dnem nás provázela hodnocení od VIP hosta, který se přijel dívat. Byl jím textař spousty muzikálů jako je Evita, Joseph, Kočky, Jesus Christ Superstar nebo Chess, Tim Rice (jeho dcera jsem ještě minulý rok chodila).
Nakonec se předávalo množství cen, takové množství, že by byl zázrak, kdyby nějaký House neměl ani jednu. Náš house, Aisholt, obdržel cenu za nejlepší vedlejší ženskou roli díky postavě Tinmana z Čaroděje ze země Oz a nejlepší herečkou za náš House byl Saskia v roli Wicked witch of the West. Upřímně, byla opravdu dobrá, myslela jsem, že dostane cenu i za nejlepší herečku.
Nejlepšího zloducha obdržel Fagin, jehož/jejíž provedení písničky Gotta pick a pocket or two s ansámblem malých kapsářů bylo krásné a její pokřivené pohyby a autenticita přishrbených kreací ala Broadway byla úchvatná.
Nakonec slavnostní (tedy jen ve slavnostní náladě) večeře a v půl deváté by nám do common roomu měly dorazit pizzy a zmrzlina.

Nemusím připomínat, že moje role "keeping the people at the backstage quiet", i když tam bylo hrobové ticho, byla esenciální.

Asi spánková deprivace

zdejší hvozdy

Ráno je vždycky takové pološero, že by člověk ještě spal, ostatní mají ale mírnou tendenci nezavírat s použitím kliky, takže spát skoro nejde, když někdo práskne dveřmi co dvě minuty. Na snídani se zároveň ještě musí v uniformě, neboť do dvanácti je vyučování, takže vždycky mega akce: obklékání sukně a silonek bez světla a psychická příprava na osvětlenou chodbu.
Z testu na business mám třicet pět procent z počítací části, což je s přihlédnutím k tomu, že ten příklad byl od začátku počítán s chybou a tedy žádný mezivýpočet nevyšel, docela úspěch. Teoretická část pak za sto procent.
K obědu sýrové rizoto s krevetami a nějakou rybou, květák se sýrem (sýr dneska nějak frčel), a zelenina. Odpoledne jsem se dvě hodiny prokousávala naskenovanými sešity a pak si šla přehrát nějaké věci na sbor.
Má momentální hlasová kondice mě značně znepokojuje, takže doufám, že se to časem zlepší, zatím to zní, jako bych zpívala přes šmirgl papír a divně to chraptí na náhodných tónech. Plně frustrována jsem odcházela zpátky a pak na večeři. Tyramisu bohužel obsahovalo kávu což mě mohlo asi napadnout, ale jsem holt zvyklá na nekávové tyramisu.
Zítra bude ale celý den house drama, což by měl být zážitek, tak se musím řádně vyspat. Na povečeřní párty je pak objednaná pizza, takže alespoň něco pozitivního lze vyhlíže. :)

Balíček dorazil a s ním bublinková fólie, muheheh

Dnešní počasí mělo takovou nějakou sílu, že mě uspávalo kontinuelně během dne, nejvíce během designu a HERSu, a ráno jsem musela ještě hodinu místo dělání prepu doležet v postýlce, což bylo prima.
Odysseia opět pokročila, na stranu asi sto sedmdesát, což je na mé čtenářské tempo a míru vkládaných činností, které mě odvádí od čtiva, obrovský úspěch.
Momentálně děj stojí u kanibalistického Kyklópa, s nímž se chtěl Odysseus naivně bratříčkovat, neboť poklábosení s obrem je přednější než konečně dojít domů...
K obědu obalovaná ryba, to tu ještě nebylo, polévka nějaká nedodělaná, zeleninka, slovy tři hranolky a roláda mit marmeláda (Mistr eufonie, right here!).
 Na HERSu jsme poslouchaly osmdesát minut přednášky, které se dublovaly jak v kvalitě vyšší průměr (oproti pondělku to bylo bráno docela vážně), tak v tématech. Vyslechli jsme tedy asi tři referátky od tří různých Asiatek o tom, proč je v Číně ekonomická nerovnost, dále povídání o nové runwayi na Heathrow a něco o neetickém jednání farmaceutických společností.
Nejsem bohužel schopna moc toho napsat, neboť můj mozek přecházel do režimu "Co bude za buchtu k čaji?" a pak do režimu "Kdy se budu moct podívat na Stardance?"
Z projevů tedy matně tuším o čem byly; bylo to dlouhé pro všechny. Je škoda, že ostatní nepřistoupili na pravidlo pěti minut (a to jsem to já tak pracně seškrtávala...), ani jsme to celé nestihly.

Na designu mi bylo povoleno odejít o dvacet minut dřív, abych doběhla do jídleny na večeři a stihla to před sborem, který začínal v šest.
Tam jsme měli našeho úžasného sbormistra, asi nejvtipnější učitel, co tu je, který fistulí zpívá tak vysoko jako my.

Největší srandu měl z toho, když naše Dona nobis slyšel jako Döner Kebab, a nikdo jiný netušil, co to je. :)

A anglickým dívkám, které pějí deus sabaoth jako dejús sabajót, vysvětloval, jak zpívat správně ú v sanctus svými svěráznými přirovnáními, ale to někdy příště.

Kadeřávek a vánoční nálada v kapli

Katie a Chidimeh v kuchyňce

Zapnuli topení! Ano, opakuji, zapnuli topení! To znamená, že tu máme buď pařák, nebo zimu, podle toho, zda topení zrovna funguje, neboť, jak se zdá, ho zapínají dopoledne a pak na večer.
Budu to muset ještě trochu pozorovat, protože momentálně ohříváme skrze okenní tabulky ovzduší v akčním rádiu dvou kilometrů a všechny stropy v přízemí..
Dopoledne jsme strávili v kapli, kde se vždy rozjímá nad nějakou větou či frází z různých textů, tento trimestr je textem otčenáš. Rozebírali jsem již, co to je nebe (viz thou art in heaven), kde je ono království (viz thy kingdom come) a dnes přišla na řadu vůle Boží a jak ji plnit (viz thy will be done). Čekám tedy brzy rozjímání o otcovství samém (viz our Father) a také by mě, jako jídelního fanouška, celkem zajímalo rozjímaní o tom, jak si křesťanství vykládá chléb a kde ho sebrat (viz give us today our daily bread). Snad to v dohledné době bude zařazeno do programu.
Zbytek dopoledne jsem se prokousávala Odysseiou, kde se, a teď se držte, objevil Odysseius. No já žasnu. Tak to vypadá, že opravdu čtu správnou knihu a že Homér přeci jen nezapomněl na svého ithackého superhrdinu, který bědoval stále nad nepřítomností ženy, což mu vůbec nebránilo obcovat s nymfou (asi ze žalu nebo co) a nakonec zhotovit vor, který mohl hotovit už sedm let před tím...
K obědu kanelóny, cherry pie with custard a pastináková polévka s kari.
Odpoledne pak business s vrácenými úkoly, za které mám velmi dobrá procenta a poté němčina. Ta byla velmi zajímavá, řešili jsme západní a východní Německo a Angelu Merkelovou a poslouchali zpomalené německé zprávy, takže tomu člověk nerozuměl a ještě to slyšel pomalu, no geniálně to ti instituťáci vymysleli!
K celkovému pošmournu se přidal ještě deštík, což tak nějak uspávalo.
K večeři losos, pórkový krém a kadeřávek, to si zapište jako další z mých skvělých zeleninových tipů, kadeřávek se solí. Musíte ale mít dobré kartáčky, máte-li rovnátka, protože váš chrup pak vypadá, jako byste se jím snažili zarovnávat živý plot...
A ještě děkuji všem, kteří si vzpoměli, za přání :)

Večerní hodování

Zima zatím, podle všech zpráv, neuhodila tolik, co v Praze, takže jsme přebíhaly mezi budovami na vanilkové šneky k snídani jenom v mikině a dlouhé sukni.
Po businessu a matice byl obídek, kde se podávaly lívance se zmrzlinou, která se na nich roztékala a nebudeme to dále pitvat, jídla bylo dnes ještě dosti. 
Na fitness jsme se tentokrát přesunuly do sqashových místností, kde byl takový randál, že učitelka musela zpola křičet, abychom ji slyšely, ale dělala to takovým hlasem, že jsme se jí ze začátku bály.
S ní jsme měly chvíli prapodivné boxování, což bylo nejspíš velmi zajímavé na koukání...
Následně jsme přešly na posilování všeho možného a asi hodinu se různ válely a zvedaly na žíněnkách.
Odpoledne jsem strávila se svou milou latinou a v devět nadešel house meeting. Vypadá to, že bude další reeling, pro tentokrát s Etonem, ale míst je málo, takžeb se ze zájemců bude losovat. A k tomu všemu měla Moe narozeniny, takže jsem ještě spořádala kus džemovo-krémového dortu a kousek salámové pizzy, mno, přikládám foto naší oslavové partičk, jediný nevnímající člověk, jenž se soustředí na krájení, je Moe.

Ve slově Schifffahrt jsou tři ef!

basket venku

Den plný překvapení skoro za námi. Na němčině test nečekaně nejen z préterita, ale i z perfekta a třetí osoby, což sice neovlivnilo mé skóre, ale byl to docela šok. Z case study na businessu mám 60%, což je prý dobré (jako že opravdu dobré, ne jako dobré=za tři). Nevím ale moc, za co mi toho tolik strhala.
Test na business jednoduchý, ale mé skvělé myslící schopnosti zapříčinily, že celý početní příklad (což je půlka bodů) mám špatně, což mě štve, protože to nebylo těžké. Tak alespoň teoretická část by mohla být dobře...
K obědu kisch z vejce a rajčat, zelenina a polévka z pastináku a medu, což je něco naprosto neuvěřitelného, musím se naučit vařit (respektive naučit vařit lépe).
Vzhledem k tomu, že příští týden jsou zkušební hodiny různých nepovinných aktivit, jsem se rozhodla zajít do dřevěné budky naproti housu, kde je výběr všeho možného od zumby, přes step až k hrnčířství. Po poradě s pověřenou osobou za stolem jsem se napsala na hodinu póla, přestože jsem si sem nevzala rajtky, ani pérka ani helmu, prostě nic. Zároveň jsem nikdy pólo nehrála, takže to bude ještě velmi zajímavé až se mezi profesionálními downskými jezdkyněmi budu kodrcat přes venkovní arénu ve snaze neupustit ten tentononc, kterým se odpaluje, a nesletět přitom z koně.
Jak ale slečna prohlásila: "you have nothing to lose" (z čímž se dá polemizovat), ale free hodina za zkoušku určitě stojí.

Výsledky HERSu mi slavnostně sdělí až za týden

V neděli vypukne House drama, takže toto je poslední týden, kdy se každý house snaží všechno donacvičit, sladit nasvícení, hudbu, choreografie a nástupy a prostě všichni jsou v luftě a někde něco ladí. Aisholt má jako muzikál Čaroděje ze země Oz. Na zkoušce jsem seděla hodinu a půl a stálo to za to.
Důležitější ale dnes bylo ukončení projektu HERS, který jsem prezentovala před naší skupinkou. Hodina začala politickou sekcí, kde se veškerá témata točila okolo toho, proč je Jeremy Corbyn tak nebezpečný, jestli Jeremy Corbyn je lepší než Ed Miliband a proč se Jeremy Corbyn obléká jako farmář v penzi (to tam samozřejmě nepadlo, ale někam tam to všechno spělo).
Bohužel HERS tady nemá zrovna velkou váhu, protože studentům se tato známka do žádného předmětu nezapočítává, takže nemají důvod se snažit. Všichni to tedy berou jako děsnou nudu, pět týdnů hledání nějakých informací, přepsání všeho do powerpointu, vytištění celého textu a přeříkání třídě.
Pozor ale, měly jsme si připravit takové ty řečnické kartičky, takže nešlo jen o vytištění textu, ale i o jeho nastříhání a nalepení na jednotlivé kartčky, což jaksi anuluje smysl řečnických kartiček, ale budiž.
To, co nám tu vtloukali do hlavy co se řeči těla, očního kontaktu a tempa proslovu týče, vešlo naprosto vniveč, polovina dívek v prezentaci neměla tři argumenty pro a proti, které byly požadovány, druhá polovina četla vše z papíru aniž by zvedla zrak a třetí, sakra, už mi nezbývají poloviny...., no zkrátka velká část brala nedostatky svého řečnění jako obzvláštní srandu.
Můj proslůvek byl docela solidně připravený, protože se přece jen spíš připravíte na proslov v cizím jazyce, kde nemáte takovou jistotu. Zároveň jsem věc brala více vážně než někteří a taky mě tak nějak baví dávat proslovy, takže jsem se i docela těšila a jako jedna z mála jsem se opravdu zajímala o téma, které jsem si zvolila.
Odteď tu jsou všichni experti na masovou výrobu a její dopady na společnost...

obídek: leek and chicken pie

Zjistila jsem taky od kuchařky, že záhadná žlutá zelenina je tuřín,což je průlomové.
Vzhledem k tomu, že IT helpdesk nereaguje na maily, jsem zašla za nimi osobně a vysvětlila jim své snahy s VPNkou, načež se konečně začala věc řešit. Tedy přesněji ten dotyčný na mě chvíli hleděl, pak se zvedl a zavolal někam dozadu na svého kolegu, který zřejmě byl spíše s to pochopit mé požadavky a jemuž jsem vše musela vysvětlit znovu. Nakonec tedy řekl, že zjistí, co se dá dělat a dá mi vědět, tak snad.

Kuchaření s Térou - Violet cupcakes (bez violets)

Náš skvělý kuchařsky nadaný house pokračuje v přípravách kulinářských zážitků v malých kuchyňkách, zatímco my nadšenci navštěvujeme cookery workshop se Sian.

1. Troubu předehřejeme na 170 stupňů a plech na cupcaky vyplníme papírovými košíčky
2. Připravíme si 140 gramů změklého másla, 140 gramů golden caster sugar (ala cukr krupice), 3 vejce, 100 gramů self-raising flour (mouka s přídavkem kypřícího prášku) a 25 gramů custard powder (něco jako instantní pudink)

těsto

3. Ingredience vyšleháme do těsta, naplníme jimi do poloviny košíčky a dáme péct na asi dvacet minut





4. Mezitím připravíme polevu vyšleháním 100 gramů másla, 350 gramů icing sugar, 50 ml mléka a špičky nože růžového barviva.






5. Cupcaky jsou akortát, když těsto při jemném zmáčknutí jakoby pruží









6. Vychladlé cupcaky na zdobíme polevou (pomocí pytlíku na zdobení) a jedlými kytičkami