Žbrdlinky

Pěti otázkové eseje na business jsem se zbavila, moje bystrá spolužačka učitelce oznámila, že nemá první esej, protože nepochopila zadání, čímž všem mírně poklesla čelist. Myslím, že bych tuto metodu taky mohla občas zaaplikovat...
Na matematice jsem pokračovala ve stereometrii a dál žasla nad naší učitelkou. Vzhledem k tomu, že dělám individuální studium, tak mi neustále klade na srdce, abych se ptala, nebude-li mi něco jasné. Když se ale zeptám, dopadá to zatím tak, že sedí vedle mě nad poměrně jasnými obrázky (dnes to byly další řezy jehlanem) a tvrdí, že: "It is so difficult to see".
Potom se mě ptala, jestli nechci modýlek, abych si to lépe představila. Tak jsem se ji snažila vysvětlit, že vím přesně, jak si to představit, jenom nejsem matematicky schopna dokázat, proč to tak je.
Nakonec odešla zase vysvětlovat něco třídě a když jsem přišla na to, jak to zdůvodnit a vysvětlila jí svůj důkaz, prohlásila něco jako, že "to je krásně jasně formulované a že je to jednoduché, ale hrozně těžké na to přijít a vůbec to tam vidět". Mno.
Nakonec jsem ještě napsala nově zadanou esej na business a teď půjdu pokračovat v Odysseji, už jsem skoro v půlce (!!!), ale je to záhul.
Odysseus už je dávno zpátky a teď bude dalších dvě stě stran chodit inkognito po městě a osnovat pomstu zpupným ženichům, kteří jsou věčně v lihu.
Jinak vedlejší pokoj kopletně vyklizen, i s umyvadlem a kobercem, vůně už je lepší.
Při učení latiny jsem narazila na slovo peius a pessimus a byla z toho úplně velde, po tom, co mi došla korelace se slovy pejorativní a jinými. Zároveň jsem si nějakou náhonou asociací (ty takové většinou bývají) vzpomněla na slovo žbrdlinky a šprušle a na naše hádky ve třídě, kde mi všichni tvrdili, že neexistují.

Tentokrát výrábím z kaštanového dřeva

tady ještě z Londýna

Krásný úterní večer, nebo středeční ráno, nebo jiné ráno, čtete-li blogy retrospektivně (nejsem si jistá, jestli se to slovo dá užít v tomto smyslu, ale budiž).
Ráno ze záhadných důvodů stagnoval budík a z ještě záhadnějších důvodů mů vnitřní budík nestagnoval, takže jsem se vzbudila přesně v sedm třicet a pelášila směr jídelna.
V osm patnáct začala před vyučováním přednáška o tom, co dělá studenty skvělými studenty. Mega zábava a spousta nových poznatků! Jako třeba "trvdě pracujte", "udělejte ještě kousek než půjdete sledovat televizi", "pověste si na nástěnku fotku vysněné univerzity", "sepiště si cíle a lepte si na ně hvězdičky, dosáhnete-li jich". Haha, to bylo prosím hodinu dlouhé. U ostatních se to setkalo s mizernou odezvou. Upřímě, kdo si lepí hvězdičky na vytyčené cíle a kdo neví, že má tvrdě pracovat. Zároveň asi ani nejsem člověk, který by potřeboval extra motivaci či navýšení hodin příprav...
Na designu jsem celou dobu pilovala svůj výtvor, tentokrát doslova míněno, vypadá to krásně, jak jinak. Holky se zatím už dva měsíce lopotí s projektem, který je ve fázi plánování, takže ještě nic nevyrábí a tiše mi závidí. :)
Večer ještě hodinové povídání o výživě a cvičení a co jíst a jak jíst, aby měl člověk stabilizovaný krevní cukr a tak. Všechny to pobouřilo, neboť poselstvím bylo, že cukr je všude a to je největší zlo, načež se všichni vrhli do kuchyněk na přípravy toastů s ramou. Pro mě několik zajímavých poznatků, myslím, že to vůbec nebylo špatné, i když trochu extrémní, a posléze dopsání oné eseje na Tesco. Má to čtyři A4 písmem jedenáct, kupa textu, matně tuším smysly otázek a vůbec nevím, co jsem to napsala. Jsem dost vyčerpaná.
Dorazil další dopis, za nějž tisíceré díky :)

Balíček :)

Vyšší moc si asi početla o mlžných oparech v Londýně a rozhodla se uvalit na nás aerosolovitou neprůhlednou kaši, ve které se utopila celá jižní Anglie a která se koncentrovala nejvíce mezi naším domem a jídelnou.
První dvě hodiny v pondělí už nemáme HERS, takže krásné dopoledne.
K obědu houbová polévka a další zajímavé poživatiny, fazolový salát velmi zdařilý a také úspěšně doplněn deficit kukuřice.
Na designu se nás rozhodli zničit výkladem o železe a slitinách a všem možném, takže už vím, jak se řekne slitina, mimo jiné.
Nástěnku od rána z větší části zabírá plakát z včerejší výstavy, což je velmi fešné, ale trochu se bojím, stejně jako křesťané ve středověku, že pokud si pokoj moc zkrášlím, tak si pak k němu vytvořím značné citové pouto a o to horší bude návrat do Prahy. O mé cestování se tedy, myslím, křesťané nikdy nebáli, chci tu jen poukázat na to, že taky zakazovali pozemské statky a citové vazby, neboť se pak člověku moc nechce do království nebeského. Toť má skvělá paralela a tím mé intelektuální okénko dnes končí.
Na chodbě ve zdi praskly stoupačky či co, takže to tam smrdí asi jako tři týdny starý jogurt zalitý čpavkem. Ano, kde jinde by se tohle mohlo stát, než před naším pokojem. 
Přišel mi mail, že mám na recepci poštu, takže jsem nyní hrdým držitelem mini balíčku, který mi udělal obrovskou radost, až nečekaně velkou, asi tím, že byl tak nečekaný. Proto je mu uděleno čestné místo v nadpisu.

Londýnský speciál - Chanel

Téra ve frontě

Počasí si zřejmě Bára odvezla s sebou, neboť Londýn se ode dneška halil do mlžných oparů a obloha byla zastřená šedými mračny. To byl jeden z důvodů, proč jsem dopoledne strávila v postýlce, odkud bylo počasí méně hrozivé a kde jsem sledovala seriály a všechny díly Stardancu.
Po obědě bylo ale jasné, že být doma až do pěti by byla nebetyčná nuda, takže jsem dala na radu Gillian a vydala se na Sloane Square, kde byla poslední den otevřená výstava Mademoiselle Privé. S matnou představou toho, co mě čeká, jsem se zařadila do fronty, která měla dle mého asi sedm set hlav, a to nepočítám lidi v areálu muzea. 
Po hodinovém popocházení jsem se konečně dostala dovnitř. Výstava obsahovala dvě hlavní části, šaty a diamanty. K tomu ještě nějaké to povídání o nejslavnějším parfému všech dob a obchůdek.
Nemyslím si, že délka fronty byla úměrná množství exponátů, ale i tak byly moc pěkné.
No a pak už jen cesta do obchodu pro ingredience na přípravu večeře a dobalení kufru.
Robin mě nakonec odvezl na metro a já jsem měla hodinu na to, abych dojela na Hammersmith.
Tam jsem trochu bloudila, neboť od autobusu jsem na metro šla jen jednou, a teď jsem musela vykonat cestu od metra k autobusu a ještě ve tmě, takže jsem netušila, kam jdu. Ale naštěstí je Londýn plný mapek a můj mobil také.
Nakonec jsem měla ještě čtvrt hodiny k dobru. Narozdíl ode mne Katherine, která je z Hong Kongu a jejíž angličina je dosti pochybná, autobus nestihla. Na dálnici už se nedalo vracet, takže jí bylo vzkázáno, že má zajet na Paddington, a počkat na vlak do Newbury. Být na jejím místě, tak by mě trefil šlak. Vlastně nevím, jestli už dorazila, nebo stále někde cestuje, chudák.
No snad brzo dorazí, my teď máme Downot Abbey v common roomu a příští týden nebudu na pokračování, protož je reeling.
A pro zaujaté, tedy Báru, mám sportovní část z nedělních Timesů...:)